Last warning [DOKONČENO]

XXVI.

Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale když jsem se probudil a otevřel oči, spatřil jsem tváře celé mé rodiny, krom Draca jak se nade mnou skláněla.
"Tsss..." chytl jsem se za hlavu, když mi v ní projela ostrá bolest.
Všechny jsem si je prohlédl a trhl sebou.
"Kde je?" začal jsem se zvedat z podlahy.
Špatně se mi mluvilo, protože roztrhlý ret nedal dopustit a rána v hrudníku se taky přihlašovala, abych na ni nezapomněl.
"Kde je kdo?" zvedla obočí Vanesa.
"Kri-kristin." dostal jsem ze sebe a v tu chvíli jsem ucítil její pach.

Mířil jsem nahoru po schodech, při čemž jsem se musel opírat o zábradlí.
Cítil jsem ji ve svém pokoji.
Otevřel jsem dveře.
  Svezl jsem se podél dveří na zem, když jsem ji uviděl v mé posteli.
Nevím proč, ale neskutečně se mi ulevilo.
Z nedostatku energie jsem zavřel oči a během chvilky usnul.
Ve spánku mě doprovázela líbezná vůně dívky, co v mém pokoji odpočívala.
**
Pootevřel jsem jedno oko a všiml si Kristin sedící kousek ode mě.
I když jsem nechtěl, cukly mi koutky úst do malého úsměvu.
"Už jsi vzhůru?" zabručel jsem a otevřel oči obě dvě.
Viděl jsem jak se lekla, ale zůstala sedět u mě.
"Můžeš mi vysvětlit, co se sakra stalo??" řekla trochu roztřeseně.
"Musím ti to říkat?" zabručel jsem protestivně.
Najednou jsem úplně zkameněl, když se její rty objevily na těch mých.
Můj udivený výraz přetrval i když se ode mě odsunula.
Slyšel jsem její srdce, které bylo jako o život.
Hleděl jsem před sebe a vstřebával, co se právě stalo.
"Drž se ode mě dál." otočil jsem k ní hlavu a hleděl jí přímo do očí.
Její tváře nabraly silně červenou barvu.
Vypadala roztomile.
Byl jsem stále udivený, ale na sobě jsem nedával nic znát.
"Děkuji..." špitla.
"Děkuji za záchranu, ale vůbec nevím, co se to proboha stalo..." dodala.

Chtěl jsem něco říct, ale najednou něco proletělo oknem.
Ani nevím proč, ale ochranářsky jsem nadzvukovou rychlostí přeběhl před Kristin a ta věc, přesněji šíp, mě zasáhla div jsem ho neměl skrz na skrz.
Kristin vykřikla a já sebou praštil už potřetí na zem.
Přiběhla ke mně a vyděšeně na mě zírala.
"Vytáhni ten š..šíp." zakašlal jsem a napnul se, když mi došlo, že mi škrkl o srdce.
To snad není pravda! Já mám opravdu ale štěstí...

Byla jako přimrznutá.
"Sakra KRISTIN! Vytáhni ho!" skřikl jsem a už smířený s tím, že mi nikdo nepomůže ležel na zemi a tupě zíral do stropu.
Vyjekl jsem, když místo, kde před chvílí trčel šíp bylo prázdné.
"Toto trvalo..." zavrčel jsem a prohmatal si už dvakrát poraněné místo.
"Paráda.., už podruhé jsem málem umřel." řekl jsem sarkasticky a v menších křečích jsem se vyhoupl do sedu.
Ta košile se může tak vyhodit...

Otočil jsem se na Kristin, které z očí začaly téct slzy.
"Proč bulíš?" pootočil jsem hlavu.
"Že se mi to zdá." špitla a stále držela zkrvavený šíp v ruce.
Možná by ji Draco měl vymazat paměť...
"Jaktože ses tak rychle objevil přede mnou?! Co to sakra bylo v tom lese?! Nic nechápu, jako bych byla ve snu a nemohla se probudit!" vysypala na mě  otázky, že jsem ani nestíhal.
"Když ti to povím, budeš vyšilovat ještě víc než teď." zabrblal jsem a držel se za zraněné místo.
"Neměla bys do toho strkat nos." dodal jsem a postavil se, abych se vydal do koupelny.