Last warning [DOKONČENO]

XI.

"Tak řekneš mi už konečně, proč jsi skočila?" přivřel jsem oči a čekal až odpoví.
Ležel jsem pořád na posteli a ona byla na tom samém místě.
Vím, že si mně stále prohlížela, opravdu by mně zajímalo, co ji tak fascinuje.
"Hmm?" otevřel jsem zase oči a sedl si.
"Do toho ti nic není." špitla.
Čím déle jsem byl u ní, tím víc mně přepadávaly chutě.
Slyšel jsem její tep, cítil její vůni.
Všechno mě dovádělo k šílenství.
"I když je život tvrdý a bolestivý, člověk by si měl vážit toho, co zanemná být živý." řekl jsem potichu. Přece jen... Tak moc bych si přál žít. A tahle hlupačka by se svého života vzdala...
"Chceš čaj?" zvedl jsem se a směřoval jsem si to do kuchyně.
Jediné co v tomhle domě je, je zelený čaj. Rodiče se naučili tohle pít, samozřejmě mi to přijde pořád stejně hnusné.
"J-jo." zašeptala těsně před tím, než jsem odešel do kuchyně.
**

Podal jsem jí hrnek s čajem a sedl si naproti ní za stůl.
Sama přišla dolů a snažila se navázat konverzaci, ale to jsem úspěšně kazil.
"Máte obrovský dům." promluvila, když usrkla trochu čaje.
"Hmmm." zamručel jsem a pozoroval ji.
"Víš... Před měsícem mi někdo umřel." zašeptala tak, že i já jsem málem neslyšel.
Na lidský vztahy nejsem.. Nechápu bolest, nechápu lítost a spoustu dalších věcí. Tohle téma je mi nevlastní.
"Kdo?" podepřel jsem si hlavou ruku.
"Máma." špitla a z očí ji začaly téct slzy.
"Takový je život. Nikdo nežije věčně." propaloval jsem ji pohledem a v duchu jsem se usmál. Samozřejmě, že někdo kdo žije věčně se najde...
"Ale... Když jsi mě zachránil, otevřel si mi oči." snažila se o úsměv, ale moc ji to nešlo.
"Už od té doby, co jsi vkročil do třídy jsem se do tebe-..." začala její tvář rudnout.
Ale copak?
"No, víš... L-líbíš se mi." špitla a hned se snažila schovat za hrnek s čajem. Vypadala roztomile a její srdce se rozbušilo o trochu víc.

Jako... Čekal jsem hodně, ale tohle mne překvapilo.
Nebo vlastně ne?
Zvedl jsem obočí a položil bradu na stůl.
"Co se tak culíš?" usmála se a pozorovala mě.
Moje tvář zvážněla.
"Já se neculím." zabručel jsem.

"Proč si se ještě ani jednou neusmál?" položila hrnek a koukala na mě s tázavým pohledem.
"Nemám důvod." odbil jsem ji a zvedl se ze židle.
"Kdy půjdeš?" otočil jsem se k ní zády.

Měnil jsem téma jedno za druhým. Tohle zrovna řešit nemusím...
"J-já n-no... Nemůžu tu ještě zůstat?" špitla.
Arghhhh!
To mám z toho, že jsem ji pomohl.
Silná vůně mne pošimrala v nose a můj žaludek se stáhl.
Proč sakra! Nechci ji ublížit.
Nevím proč, ale určitě bych měl u rodičů doživotního zaracha nebo tak něco...
"Ale jen pro tentokrát." zabručel jsem a přišel k topení, z kterého jsem sebral triko, jenž už stačilo uschnout a oblékl si ho.

Takže teď jsem si podepsal smrt. Jak mám sakra vydržet být s člověkem ve stejném domě?!
Už teď se mi dělá špatně z hladu.
"Já vím, že se o tom asi nebudeš chtít bavit, ale jsi zvláštní...
Něco tajíš." promluvila do ticha a já se ušklíbnul.

Takže slečinka je zvědavá?