Last warning [DOKONČENO]

XLII.

„Ne, tyhle ne..." zabručel jsem, když ukázala na modré šaty s krajkami a docela hlubokým výstřihem.
„Co vlastně budeš mít na sobě ty?" zeptá se po chvíli Kristin, když ji doprovázím do dalšího obchodu.
„Oblek." odpovím jednoduše, když procházíme další kupou šatů. Modré, bílé, černé...
Najednou jsem se zastavil.
Můj zrak dopadl na vystavené šaty uprostřed obchodu. Rudé, na první pohled obyčejné, nevýrazné.
Ta šarlatová barva, mě ale bez váhání upoutala, a jak se zdálo, stejně tak i Kristin. Lem šatů měl lehký květinový vzor, zbytek byl už na pohled z látky podobné hedvábí, lehké, akorát dlouhé.
„Ty jsou nádherné." vydechla a usmála se na mě. Pouze jsem kývl a vyhlídl si nejbližší zde pracující osobu, aby nám šaty z figuríny sundala. Na cenu jsem nehleděl.
Ne jen kvůli tomu, že by jsme tu strávili další půlku dne, ale i kvůli tomu, že hezčí by jsme rozhodně nenašli.
Se spokojeným úsměvem jsme vyšli z obchodu a mířili si to domů.
Slunce pomalu zapadalo a sluneční paprsky nás příjemně hřály na zádech. Kristin šla lehkým krokem přede mnou a pobrukovala si veselou melodii neznámé písně. V rukou držela tašku s logem prodejny se šaty uvnitř.
Měl jsem ruce v kapsách a na obličeji lehký náznak úsměvu.
„Ještě jednou děkuji." otočila se na mě a se zlatým nádechem v obličeji, který ji darovalo zapadající slunce se usmála. Tak nádherná...
„Nemáš vůbec za co, stejně jsem tě na ten ples donutil jít já." broukl jsem s dál sledoval její ladné křivky.
Něco zamumlala a věnovala se dál cestě.
Přešli jsme společně hlučnou cestu a blížili se k našemu domu.
„Ani nevíš jakou mám radost, že jsem po dlouhé době zase venku. Bylo docela unavující tak dlouhou dobu trčet v domě bez vycházek." řekla se smíchem a zpomalila, abych ji dohnal.
„Za to se omlouvám." podíval jsem se na ni.
„Ale kdyby ses záhadně objevila po tom, co tě začala hledat policie měla by si co vysvětlovat." uchechtl jsem se a zareagoval právě v čas, abych ji chytil za ruku, když se ji zvrtla noha na štěrkové cestě.
„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a prohlédl si ji.
Jen kývla ve znamení souhlasu a já sám si oddechl, že si kotník nezvrtnula. To by nám před plesem ještě scházelo...
Chtěl jsem se ji pustit, ale ona mou ruku stiskla a zahleděla se mi do očí.
V tu chvíli se kolem zastavil čas.
Slunce pomalu mizelo za obzorem a auta v dáli na cestě utichly.
Utápěl jsem se v jejích zelenkavých očích a chytil se ji i druhou rukou.
Ty její byly tak hebké, bez škrábanců, tenké a malé. Přímo zapadaly do těch mých velkých.
Možná bych na ni hleděl doteď, kdyby se nevyhoupla na špičky bot a nepřitáhla si mě do polibku.
Stál jsem tam jako opařený.
Po chvíli jsem zavřel oči a začal spolupracovat.
Tak nádherný pocit...
Nakonec jsem se ale musel odtáhnout. I ten nejhezčí pocit netrvá věčně.
Potom jako záblesk ode mě uskočila a oči zašpendlila k štěrkové cestě.
Byl jsem lehce zaskočený, ale pousmál jsem se a vykročil k ní, abych ji následně chytil za ruku.
Když zvedla pohled na mě, v očích s její objevily jiskřičky štěstí.
Zbytek cesty jsem se ji držel za ruku a naslouchal jejímu splašenému srdci.
Nutilo mě to se stále usmívat, až dokud jsme nedošli domů.
Bylo už dávno po půl sedmé a pomalu se stmívalo. Nikdo kromě nás v domě nebyl a tak jsem si rovnou sedl na pohovku a uvolnil vedle sebe místo Kristin.
„Jsi docela milý..." zasměje se a přisedne si, zrovna když zapnu televizi.
„Docela?" hraje mi na rtech stále úsměv.
Jenom se ke mně přitulí a začne se věnovat filmu. Ona mě má opravdu ráda? Pokládal jsem si hodně otázek a při tom hladil ji po ruce.
Až když jsem se podíval na hodiny na poličce, došlo mi jak dlouho tu sedíme.
„Kristin?" zašeptal jsem, ale neozvalo se mi žádné odezvy.
Pousmál jsem se a pomalu se zvedl tak, abych ji nevzbudil.
Ve tmě jsem viděl dobře, a tak jsem si nemusel rozsvicovat. Jen jsem ji opatrně zvedl do náručí a vypl televizi.
Tak krásná i když spí...

Odnesl jsem Kristin do jejího pokoje a chvíli se na ni díval, než mi zakručelo v břiše. S lehkým úsměvem jsem potichu zavřel dveře od jejího pokoje a vytratil se do kuchyně.
„Ale ale..." objevil se najednou přede mnou Draco. Úsměv mě přešel.
„Jestli dovolíš..." zamračil jsem se a obešel ho, abych si vzal trochu krve z lednice.
„Miluješ ji, je to tak?" řekl s úšklebkem a sedl si na linku. Místnost zaplnilo světélko z lednice, když jsem ji otevřel.
Ignoroval jsem ho, vytáhl sáček s krví
a zase ji zavřel.
„Co když ano?" zamračil jsem se a odešel do pokoje.

„Co když ano?" zašeptal jsem potichu mojí poslední větu a rozsvítil lampičku, abych si mohl číst.
Jenže ta věta mě už nenechala přemýšlet o ničem jiném.