HOPE

Chapter 9

Šel jsem k ní do pokoje, hned jsem uviděl fotky nad postelí. Její oči, úsměv, smích doufám, že bude v pořádku. O tomhle nám nikdo neřekl, co se může stát. Ještě večer byla v pořádku a teď leží v nemocnici na kapačkách.

Je smutné, že až když se člověku něco stane, uvědomíte si city k němu. Nechápu, jak mám asi teď usnout, slyším ťukání na dveře.

„Pojď dovnitř."

„Nemůžu usnout po tom všem."

„Já taky ne, strašně se bojím Loui."

„Já taky vždyť jí je 19 pane bože."

„Život není fér."

„To máš pravdu."

Leželi jsme u ní v posteli a povídali si, až jsme nakonec usnuli.

Probudilo mě zvonění zvonku, kouknul jsem se na hodiny bylo po půl dvanácté. Šel jsem dolů otevřít byly to Anne s Gemmou.

„Ahoj Nialle."

„Annie ahoj co tu děláte?"

„No Harry tu ještě není?"

„Ne ještě nedorazil ale pojďte dál."

„No my chceme jet do nemocnice."

„Tak počkejte odvezu Vás chci tam jet taky."

Jdu nahoru vzbudit Louise, který stále spí.

„Louis vstávej je tu Anne s Gemmou a jedeme do nemocnice."

„Jo jedu taky."

Za čtvrt hodiny už jsme jeli do nemocnice. Po cestě nám volal Harry, že už je v Londýne tak se sejdeme před nemocnicí. A opravdu tam už čekal. Vystoupili jsme z auta a šli společně dovnitř.

„Dobrý den jsem Annie Styles měla by u Vás být moje dcera?"

„Dobrý den kouknu se..."

„Ano je tu patro 3, prosím ohlaste se na sesterně chce s Vámi mluvit doktor."

„Ano jistě."

Nechápal jsem to proč chtějí mluvit s Annie .Ale tak třeba to není nic závažného. Výtah nás vysadil ve 3. patře a my se šli ohlásit na sesternu.

„Dobrý den jsem matka Kim Green, můžeme jí navštívit?"

„Dobrý den ano jistě jen minutku počkejte, chce s vámi mluvit doktor, hned tu bude."

Doktor přišel opravdu po chvíli.

„Dobrý den jsem doktor Smith mohl bych s Vámi mluvit o samotě?"

„Ano jistě, může s námi i syn?"

„Určitě, pojďte do mě kanceláře."

Normálně nás tam nechali a odešli. Gemma byla pěkně vystrašená.

„Jsi v pohodě Gem?"

„Proč jsem nemohla jít taky? Je to přece i moje ségra."

„Oni nám to určitě řeknou neboj."

„Nialle bude v pořádku, že jo?"

„Určitě je to silná holka."

Společně s Louisem a Gemou jsme čekali až vyjdou z té kanceláře. Po čtvrt hodině už jsem byl značně nervózní. Strach ve mně narůstal do obřích rozměrů. Co můžou tak dlouho řešit. Snad po půl hodině jsme je konečně viděli na konci chodby. Oba plakali to nebylo dobrý.