HOPE

Chapter 25

Jen co vylezu z letadla, cítím nával studeného větru. Jsme doma ve studeném, deštivém Londýně. Nevím, jak to zjistili ale celé letiště je plné fanynek a novinářů. Tak vítej realito, musím přiznat, že si mi vůbec nechyběla. Niall vyjde, zamnou a chytne mě za ruku.

„Jak se dozvěděli kdy přiletíme?"

„No to nemám tušení, ale kluci už volali ochranku, vezmou nás zadním vchodem."

„To tam ani nepůjdete?"

„Asi ne jsme všichni unaveni."

„Oni tu na váš čekali."

„Já vím, ještě uvidíme, dohodneme se a ty jdi s Nikky hned do auta."

„Dobře, buď opatrnej."

„Neboj, lásko."

Dny ubíhaly a přišli Vánoce. Dlouho jsme se nemohli dohodnout, jak to uděláme, ale nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Vánoce strávíme se svými rodinami a na Silvestra budeme společně. Jsou dva dny před Štědrým večerem a já s Nikky nakupujeme poslední dárky.

„Myslíš, že ti dva exoti to zvládnou?"

„Klid Nikky je to velká holka, nic se nestane."

„Bojím co když se ji něco stane."

„Harry by to nedovolil, bere ji jako vlastní."

„Já vím, jsem hrozná hysterka."

„Ale prosím tě to k tomu patří."

„Dobře, co koupíme Liamovi a Louisovi?"

„No to zatím nevím, ale musí to být originální."

Po dvou hodinách hledání ideálního dárku jsme to vzdali a šly na kafe. Seděly jsme ve Starbuksu a pily kafe, když jsem viděla něco ve výloze naproti nám.

„Hele koukej na ten obchod naproti."

„Masky a obleky vážně?"

„No jasně Louisovi koupíme mrkev a Liamovi něco s motivy Toy Story a je to."

„Já nevím není to blbý, vždyť jsou dospělý?"

„Bude sranda počkej až to uvidí Louis, je načase aby se trochu bavili. Koukni na ně každý pracuje nebo se stará o rodinu, potřebují se na chvíli uvolnit."

„Tak dobře."

Máme všechny dárky nakoupené a cestou se stavíme ještě klukům pro jídlo. Bereme čtyři porce číny a jedeme do vily. Jen co otevřeme dveře, tak slyšíme jen divné ticho.

„Co se tu stalo, slyšíš to ticho?"

„Jo něco se děje tohle není normální."

Jdeme společně do obýváku a naskytne se nám vskutku neobvyklý pohled. Všichni tři leží na sedačce a spí jak mimina. Bella mezi nimi a ti dva ji drží každý za jednu ruku.

„Pane bože jsou tak sladcí."

„To mi povídej tohle se musí vyfotit."

Obě si je vyfotíme a necháme je dál spát. Stejně si ale sedneme do kuchyně, odkud vidíme na ty spící princezny.

„Tak co sníme tu čínu nebo počkáme na ně?"

„No já nevím, kolik je hodin?"

„Bude sedm."

„Tak to sníme třeba budou spát až do rána."

„Ani bych se nedivila poslední dobou toho je na ně moc."