HOPE

Chapter 14

Ráno zvoní Niallovi budík v sedm.

"Nialle zvoní ti budík!"

A nic, dneska zase dělá, že neslyší.

"NIALLE!!"

Zvednu se a mobil vypnu.

S Niallem pořádně zatřesu.

"Ni vstávej, zvonil ti budík."

"Hm ještě chvilku Kim."

"Ne ani minutku nebo nám to letadlo ujede."

"No jo kdyť už jdu."

Vstane a odejde do koupelny. Já jdu do kuchyně a připravím něco lehkého k snídani. Kouknu do lednice, už toho moc nemáme tak udělám tousty. Po chvilce přijde Ni už i oblečený.

"Akorát včas na snídani."

"Děkuji Kim."

"Není zač a pojď jíst, ať to všechno stihneme."

Nasnídali jsme se všechno uklidili, sbalili a mohlo se vyrazit. Na letišti jsme prošli kontrolou a čekali na naše letadlo. Padla na mě nervozita, ještě nikdy jsem letadlem neletěla.

„Ni."

„Ano Kim."

„Je mi špatně."

„A z čeho? Děje se něco?"

„Ještě jsem nikdy letadlem neletěla."

„Vážně?"

„Nebylo kdy."

„Zlato neboj, budu tam s tebou ano? Vše bude v pořádku."

„Dobře."

Za Niallem přijde pán, můžeme do letadla, Ni mě chytne za ruku a jdeme.

„Páni tak takhle vy si cestujete?"

„No většinou ale dnes jsem si dal speciálně záležet."

„Děkuji Ni jsi ten nejlepší kluk, kterého jsem mohla potkat."

„Mám to úplně stejně, to čekání se vyplatilo."

Sedli jsme si vedle sebe a Ni si mě připásal. Jenže jsem se začala celá klepat, nevím, co mám od lítání čekat.

„Kim neboj se, bude to maximálně nepříjemný."

„A co když spadneme."

„Nespadneme neboj."

„Jak si můžeš být tak jistý?"

„Máme skvělého pilota."

„I ten nejlepší pilot může spadnout."

„Šmudlo prosím tě, pojď ke mně.

Rozváže mi pás a vezme si mě na klín a oba nás připoutá.

Musela jsem usnout, protože mě Ni budí, když už jsme v Paříži.

Na letišti projdeme kontrolou, vezmeme si kufry a jedeme na hotel. Hotel je už od pohledu hodně luxusní.

„Ni ten hotel je krásný."

„Počkej, až ho uvidíš vevnitř, vždy když jsme měli koncert v Paříži bydleli jsme tady."

„No teda páni."

Za dvacet minut už jsme v pokoji a ležíme v posteli.

„Mám chuť se válet až do večera." Říká Ni.