The Words ✔

4. Mothers

Rory (8) | Nate (7)

✿

   Rory obvykle po škole vysedával u stolu v kuchyni, kde si mohl povídat s mámou Leslie, protože měl jen jednoho kamaráda a ten měl od svého homofobního otce zakázáno chodit k němu domů.

   Nebylo tím pádem překvapení, když u toho samého stolu seděl i tehdy, kdy se na jeho kůži objevilo slovo ‚Ahoj.'

   „Mami podáš mi fixu?" zeptal se Rory.

   „Je na lince, podej si ji sám," odpověděla mu máma, načež se napila kafe.

   „Ale to je moc daleko! Ty jsi tomu blíž," zaprotestoval. „Prosííííím."

   Jeho máma protočila oči, ale fixu mu podala.

   „Díky." Rory fixu otevřel a napsal to stejné slovo hned pod to.

   Máma se na něj usmála. „Konečně ses rozhodl, že na nás dáš a napíšeš jim?" zeptala se.

   Rory nevzhlédl, protože se na jeho ruce začalo rýsovat slovo ‚Jsem.' „Ne, jenom odepisuju."

   Jeho máma málem upustila hrnek. „Rory!"

   „Co?"

   „Vždyť víš, že jsme ti s mámou říkaly, že jestli ti někdy napíše, musíš nám to hned říct! Jsme obě zvědavé!"

   Tentokrát protočil oči Rory. „Píše jenom ‚ahoj,'" oznámil.

   Jsem Nate.

   „A že se jmenuje Nate," dodal, když si toho všiml.

   „Nate?" zeptala se jeho máma.

   „Uh-huh," odpověděl nepřítomně a napsal svoje jméno.

   „Jakože Nathan? Nebo Nathaniel?"

   Rory pokrčil rameny. „Nevím. Neptal jsem se."

   „Tak se zeptej!"

   Nate je zkratka pro Nathaniela?

   Jo.

   „Říká, že je to zkratka pro Nathaniela."

   Další písmena se mu objevila na kůži a vytvořila otázku, „Kde bydlíš?"

   Rory vzhlédl a věnoval mámě nejistý pohled. „Mám mu psát, kde bydlím? Co když je to nějaký vrah nebo zloděj?"

   Jeho máma se zasmála. „Jestli je jedno z toho, tak máš vážně smůlu."

   „Mám nebo ne?"

   Jeho máma přikývla a Rory napsal, „v Sioux Falls."

   „Nevypadáš zrovna nadšeně," poznamenala jeho máma.

   Rory pokrčil rameny. „Vždyť s ním nemusím být, ne? Někteří lidi spolu nejsou?"

   Jeho máma si povzdechla. „To sice ne, ale přece víš, že o tom tohle není, že jo? Klidně můžete být jen kamarádi, a když ti napsal jako první, můžeš se tvářit aspoň trochu nadšeně," řekla.

   Rory věděl, že má pravdu, ale pořád mu nějak nesedlo, že je takhle připoutaný k naprostému cizinci. Klidně mohli být přátelé, to ano, ale připadal si, že kdyby z toho teď měl radost, mohl by skončit celý život doufáním, že budou spolu. Slyšel o takových případech už hodně příběhů.

   „No jo. Vždyť já mám radost." Usmál se, aby to dokázal, a vrátil se ke psaní na ruku.

   Kde ty?

   V Topece. A kolik ti je?

   „Je z Topeky," nahlásil poslušně, protože věděl, že to máma bude chtít vědět.

   „To není tak daleko," pronesla jeho máma. Rory přikývl.

   8.

   Mně teprve 7. Bude mi 8 za 3 týdny.

   „Bude mu osm," ohlásil.

   „Na tebe se to štěstí vážně směje. Bydlí jen pár států odtud, je mu skoro jako tobě a navíc je to kluk? To se nepovede jen tak každému," řekla mu máma. Rory trochu zčervenal nad ‚navíc je to kluk,' i když věděl, že nemá důvod cítit se zahanbeně. I tak mu bylo nepříjemně pokaždé, když někdo zmínil vztahy v jakékoliv formě, protože ve škole se spolužáci často jeden druhému posmívali za to, že se jim někdo líbí.

   „Pamatuješ na tetu Betty?" pokračovala. Rory přikývl. „Chuděra má toho svého v Indii, takže se spolu ani nedomluví!"

   Rory se zamračil. „Neměla by komunikace náhodou být ve vztahu to hlavní?" zeptal se.

   Jeho máma se zasmála. „Tak to říkají. Ale kdes to prosím tě slyšel?"

   Rory pokrčil rameny. „V televizi."

   Jeho máma pokroutila hlavou a napila se z hrnku.

   Roryho šimrala levá dlaň, a když se tam podíval, všiml si, že Nate už nemá čas. Na ruce sice nebylo moc místa, ale Rory i tak mezi písmena vmáčkl zvláštně vypadajícího smajlíka s trojúhelníkovýma očima, čárou místo nosu a kulatou pusou. Ještě dodělal knírek a huňaté obočí.

   „Napsal ještě něco?"

   Rory zakroutil hlavou. „Ne, už musel jít." S tím seskočil ze židle a oznámil, že si jde dělat úkoly.