The Words ✔

41. Providence, Rhode Island

Nate (23) | Rory (24)

✿

   Nate cítil chladný dotek na svém holém rameni, a proto sebou cukl.

   „Je čas vstávat," oznámil mu známý hlas.

   Nate zabořil hlavu do polštáře a zamumlal: „Ne."

   „Ale ano. No tak, jestli zase přijdu pozdě, protože se ti nechtělo vstávat, někdo si toho všimne a budu mít problém," stěžoval si Rory, přičemž z Natea stáhl peřinu, aby mu byla zima po celém těle. Byl až tak krutý.

   „Nikdo neříkal, že mě musíš budit, zvládnu to sám," prohlásil Nate. Zašmátral po peřině a přitáhl jsi ji zpátky k tělu. Pootevřel oči, díky čemuž spatřil Roryho, jak se na něj mračí.

   „To jsi tvrdil už dříve a nevzbudil ses ani jednou," připomněl mu Rory. Heh, na to si Nate pamatoval.

   „To nevadí. Chci spát. Povinnosti počkají," řekl Nate, zavřel znovu oči a připravil se usnout.

   Slyšel, jak si Rory povzdechl. „Za deset minut ti zavolám a nepřestanu ti volat, dokud se nevzbudíš a nezvedneš to, jasný?"

   „Jasně, mami," zamumlal Nate.

   „To není vtipný," zabručel Rory. Nate už ho dál příliš nevnímal, protože byl neskutečně unavený.

   Někdy později Natea probudil řev Andyho Biersacka, což značilo, že mu někdo volá. Přesněji Rory.

   Nate se zvedl, protřel si oči a po hmatu našel telefon, na jehož obrazovce svítil Roryho obličej. Abby se podařilo pořídit tu fotku, což bylo něco, co Nate nezvládl, ať se snažil jakkoliv.

   Přejel prstem po obrazovce, přitiskl telefon k uchu a rozespale pronesl: „Jsem vzhůru."

   „Jo, to mi došlo, když jsi se konečně uráčil to zvednout! Nate, je skoro deset, přijdeš pozdě!"

   „Pff, ještě není deset," řekl Nate. Přesunul zrak na hodiny nad dveřmi a zděsil se. „Sakra, už je skoro deset!"

   Shodil ze sebe peřinu a vyletěl z postele s plánem najít na sebe nějaké oblečení, což muselo vypadat neskutečně hloupě nebo neskutečně vtipně. Nate byl rád, že byl doma sám.

   „Nespadni," varoval ho Rory.

   „Jo, jasně, to se nestane. Uvidíme se na oběd?" zeptal se Nate, když našel spodní prádlo a džíny.

   „Jestli to stihneš," odpověděl Rory.

   „Já stíhám všechno!" chlubil se Nate. Za dvanáct minut měl být v práci. Nebo spíš na brigádě, protože by jeho výpomoc v místní knihovně, zatímco si hledá práci, nenazýval pořádným zaměstnáním. 

   „Samozřejmě, proto teď spěcháš."

   „Buď zticha! Nestíhám jenom proto, že mě rušíš. Takže pšt. Běž...běž učit. Uvidíme se potom. Miluju tě." Nate zavěsil, položil svůj mobil na nejbližší možný povrch, což byla polička v knihovně, a pokračoval ve svém pokusu obléct na sebe kalhoty.