The Words ✔

54. Can You Feel My Heart?

Rory (28) | Nate (28)

  ✿  

   Rory balancoval na okraji střechy a přitom se snažil, aby nijak neublížil svému skvělému kamarádovi, Jacku Danielsovi. Pro jistotu si ho přitiskl co nejblíž k ústům a napil se.

   Jeho mobil asi před hodinou začal sám od sebe vyhrávat jednu z jeho nejoblíbenějších písní, a Rory si tak mohl hlasitě prozpěvovat, což ho v jeho stavu neskutečně těšilo.

   „Dun. Dun. Dun. Never cared for what they doooooooo! Never cared for what they knooooooow! But I knoooooow!" vyřvával opilecky.

   Být opilý se zdálo docela zábavné. Možná by to měl zkoušet častěji.

   Trvalo mu ještě asi čtyři refrény, než si uvědomil, že mu zvoní mobil už tak dlouho proto, že mu někdo volá.

   Nešikovně vylovil mobil z kapsy, přičemž málem spadl. „Haaaló?"

   „Rory, díky bohu!" ozvalo se z telefonu. „Snažím se ti dovolat už nejmíň hodinu, kde sakra jsi?" dožadovala se vědět Abby.

   „Na střeše," odpověděl klidně Rory. Znovu se napil.

   „Na st- na jaké střeše?"

   „Na té mojí přece."

   Abby se třásl hlas. „Co děláš na svojí střeše ve tři hodiny ráno, Rory?" zeptala se rozrušeně.

   Rory sklopil zrak k poloprázdné lahvi v jeho ruce. „Bavím se s Jackem," řekl. „A snažím se vyřešit jednu hrozně těžkou rovnici. Poslouchej: Když stojí asi sto osmdesáti devíticentimetrová osoba pod vlivem alkoholu na střeše patnáct pater nad zemí uprostřed noci, rovná se to mrtvému učiteli fyziky?"

   „Ty jsi opilý?" vyjekla Abby překvapeně.

  Rory jí chtěl říct, že to tady není důležité, ale než se k tomu dostal, už to zapomněl. „Počkej, mám ještě jeden. Takže, těleso o hmotnosti sedmdesát... tři? Nebo čtyři, myslím? Eh, kilogramů, při počáteční rychlosti nula metrů za sekundu urazí za čas t dráhu 15 pater..." Nedokázal si vzpomenout, co chtěl původně říct, a rozesmál se. „Pak je tam někde zrychlení, že? I když to by nebyla potřeba ta hmotnost. No, to je jedno. Chtěl jsem se zeptat, jestli si myslíš, že je možný vypočítat - pomocí fyzikálních vzorců, samozřejmě - jestli umřu, když teď skočím dolů?"

   Abby nic neříkala. Potom Rory uslyšel nějaké šramocení.

   „Já k tobě přijdu, dobře? Hlavně zůstaň, kde jsi. Ani se nehni. Přijdu za tebou a ty mi musíš slíbit, že do té doby neuděláš žádnou pitomost, rozumíš? Žádný skákání ze střech," nakázala mu.

   „Fajn, slibuju," odpověděl Rory. Stejně musel nejdřív přijít na správnou odpověď.

   „Hlavně si pamatuj, že jsi mi to slíbil. Hned jsem tam." Zavěsila. A Rory byl už zase sám.

   Našel si na mobilu hudební přehrávač a pustil si písničky. Neměl ponětí, na co klikl, protože měl obrazovku celou rozmazanou, ale nakonec začalo něco hrát. Třeba se mu tak bude lépe přemýšlet.

   Měl pocit, že už asi pochopil, proč lidé požívali alkohol, když se pokoušeli na něco zapomenout. Sice jim to nepomohlo zapomenout, ale mohlo jim na chvíli připadat, že jejich problémy jsou opravdu problémy někoho jiného. Mu samotnému připadalo, jako by jeho tělo nebylo spojené s jeho myslí, a ten pocit byl úžasný.