The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

4. Day D

Rok 2330...
„Dobré odpoledne."

„Ahoj dědečku, doufám, že víš, kde jsme včera skončili, protože my kvůli tomu přišly!" Annie mi opět jako vždy zakřičela přímo u ucha, za což si vysloužila můj vražedný pohled.

„No no no, takže mě ani neobejmeš?" Anniin dědeček se zatvářil na oko uraženě a Annie ho se smíchem objala.

„Ale pamatuješ si to, že jo?" zeptala se už s vážnou tváří.

„Jistě, že pamatuju, tak si sedněte a poslouchejte..." odkašlal si a začal...

Rok 2250, Severní Anglie, velitelství boje omeg proti alfám...
„Když jsme do toho šli, věděli jsme, že to nebude procházka růžovou zahradou..."

„Ale pane, jak máme proti nim bojovat, když použijí alfa hlas a my se v bolestech kacíme k zemi?" promluvila malá blondýnka ze zadních sedadel. Místností, kde sedělo na dvanáct omeg, radících se o dalším postupu při vzpouře proti alfám, se ozval zvuk příchozího hovoru z kanceláře sekretářky.

„Pane, moc se omlouvám, že ruším, ale tohle byste měli vidět..." pak v reproduktoru zašramotilo a znovu byla slyšet sekretářka

„Cože?, počkat!, tam nemůžete!" a právě v ten moment se rozrazili dveře místnosti, aby měli všichni možnost poprvé vidět na vlastní oči omegu, která je dostala tam, kde jsou teď.

„Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli, ale myslím, že mám řešení vašeho problému s alfa hlasem" přede všemi dvanácti omegami stál vysoký, na omegu nebezpečně vyhlížející muž, který ovšem jen odstoupil a odhalil tak malou, nevinně vypadající omegu s ještě nevinnějším pohledem, který by poblouznil nejednu alfu.

Všichni prozatím nezúčastnění si Louise překvapeně prohlíželi a pár z nich mělo i tendenci začít se smát, která je, ale přešla při pohledu na skupinu lidí za oním chlapcem, kterých výrazy prozrazovaly, že trestem za jeden vysměšný úsměv by byla smrt.

„Takže pro ty, kteří o mě ještě neslyšeli, jsem Louis Tomlinson a mám prostředky k tomu, náš boj proti alfám nejen vyrovnat, ale i vyhrát, jelikož jsem byl informován o vašem ne moc úspěšném boji, rozhodl jsem se nabídnout vám naši pomoc a především naše prostředky" promluvil Louis a tím si vysloužil pozornost od všech v místnosti, včetně velícího důstojníka boje.

„Tato vaše nabídka mě začíná zajímat, můžete nám dát více informací?" promluvil s pohledem stále upřeným na Louise, kterému prozatím nedůvěřoval natolik, aby mu pomohl.

„Dovolte mi malou demonstraci síly naší obrany" usmál se Louis a pokynul jednomu muži ve skupině, ten před skupinu přivezl velký přístroj, něco jako obří megafon a připojil k němu kabel od počítače.

„Teď bych si být vámi, zakryl uši, tenhle stroj totiž produkuje zvuk, který simuluje, pro nás nesnesitelný alfa hlas, říkáte si k čemu nám to je?, milerád vám to ukážu, 60 decibelů..." Louis si s klidem nasadil svou helmu, stejně jako všichni ostatní, kromě dvanácti sedících za stolem.

Z onoho přístroje se začal linout zvuk, který všechny u stolu donutil sklonit hlavu pod návalem silné bolesti hlavy, ale s nikým, kdo měl na hlavě helmu to nic neudělalo, navíc přístroj se roztřásl a pak z něj začal stoupat černý kouř.

„Takže chcete ještě nějaký důkaz o síle naší obrany, nebo snad chcete, aby ten přístroj vybuchl?" Louis se s vítězným úsměvem otočil k lidem u stolu, kteří se právě vzpamatovávali z ochromení, které jim způsobil přístroj a neméně zvuk, který z něj vycházel.

„Ne, promiňte, že jsem vám nevěřil, přesvědčil jste mě, chci, tedy chceme se s vámi spojit" velící důstojník k Louisovi natáhl ruku a Louis ji s radostí přijal...

GÚA, kancelář pana Stylese st.(Pohled Harryho)
Můj otec mě dnes probudil brzy ráno, vlastně mohlo být teprve něco po čtvrté hodině, když vrazil do mého pokoje s tím, že mám být za pět minut u něj v kanceláři.

Vůbec netuším, jak se mi podařilo usnout, ale i když to nebyl nejklidnější spánek, rozhodně mě tohle probuzení nepotěšilo.
Teď znovu sedím v křesle před otcem, který v ruce nervózně mačká kus nějakého papíru a snaží se mě nezabíjet pohledem.

„Harry, doufám, že si se vyspal dobře, protože odjíždíš" nechápavě a trochu vyděšeně jsem se na něj podíval, zatímco jemu na tváři hrál pobavený úsměv.

„K-kam odjíždím?"

„Harolde!, co jsem ti říkal o koktání?!, koktání je pro omegy, ty jsi alfa a proto se tak budeš chovat, jinak víš, co tě čeká! Teď se jdi obléct a za chvíli ať jsi dole, nebo si mě nepřej!" odešel a já se konečně mohl nadechnout, což bylo v přítomnosti mého otce, téměř nemožné.

Odešel jsem do svého pokoje, rozsvítil a začal se převlékat. Vždy jsem se raději převlékal po tmě, aby mi zrcadla v celém mém pokoji stále neukazovala, co ze mě otec udělal.

Každému, kdo se podívá na moje odhalené tělo, je jasné na první pohled, že jsem se týrání ze strany svého otce nevyhnul. Záda, hruď, končetiny, na těle nemám jediné místo, které by nehyzdila nějaká jizva. Dřív jsem mohl být na svoje tělo hrdý, ale pak zemřela má matka a v otci se něco zlomilo. Od té chvíle jsem nebyl jeho syn, nýbrž prostředník k pomstě.

Když jsem byl malý, myslel jsem si, že si za to můžu sám, že vždy udělám něco špatně a zasloužím si trpět, ale čím starší jsem byl, tím víc jsem si uvědomoval, že si otec moje trápení užívá a líbí se mu, že mě to bolí. Jednou to, ale otec přehnal a já skončil v nemocnici, podplatil doktory, aby to nehlásili, ale musel mě tam nechat přes noc na pozorování. Tehdy jsem se pokusil utéct, ale chytili mě a když se to dozvěděl otec zbil mě ještě mnohem víc než kdy předtím, ta bolest, kterou mi způsobil nestala za další pokus o útěk. Ty jizvy si ponesu do konce života, ale žádná z nich nebolela tolik jako vědomí, že mi je udělal vlastní otec.

Rychle jsem na sebe hodil košili a doslova běžel za otcem do auta, které nás odvezlo na místo, kde se dřív rozprostíral les, ale teď bylo jedno velké spáleniště. Bez ohledu na otcovu reakci jsem vystoupil z auta a rozhlédl se kolem sebe. Tohle místo pro mě bylo mnohem víc než jen obyčejný les, bylo to místo, kam jsem chodil, když jsem byl smutný, něco se mi nedařilo, místo, kde jsem se cítil v bezpečí před celým světem a teď je zničené.

„Teď musíš vzbouřené omegy nenávidět, že je to tak?" promluvil vedle mě otec, který se sem zcela nepozorovaně přemístil.

„Jak to myslíš? Tohle..."

„Ano, přesně tak, tohle udělali omegy, ale to je jedno, byl to přece jen les" z otcova hlasu přímo kapala arogance, která mě dokázala vyprovokovat.

„Ne, nebyl to jen les, to ty dobře víš, proto jsi mě sem přivedl, ale mám pro tebe dobrou zprávu, vyšlo ti to, zítra ráno odjíždím do severní Anglie a tohle šílenství zastavím i kdybych měl někoho zabít..." vrátil jsem se do auta a hlasitě za sebou práskl dveřmi.

„V to doufám, můj milý Harry, v to doufám" pronesl si sám pro sebe Harryho otec a pak následoval svého syna do vozu, aby se mohli vrátit domů...

Upřímně řečeno, nechápu, jak to děláte... Viděli jste ty čísla? V poměru k zveřejněným kapitolám je to neuvěřitelný!
Ne, vy jste neuvěřitelní! Jak jsem slíbila zveřejňuji dřív, snad se to neprojeví na kvalitě, ale hlavně doufám, že se bude líbit...
Váš Karel :-*