The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

6. Louis, concentrate...

Rok 2330, o školní přestávce (Pohled Mary)
Bože, ta přestávka je snad nekonečná! Tiše jsem zanaříkala a hlavou praštila o lavici.

„Hej Mary! Co je?" zeptala se Julia, která se zrovna snažila sebrat Thomasovi svou mašli do vlasů, kterou jí vzal a teď s ní pobíhal po třídě. Je nám všem sedmnáct let, ale většina se tak opravdu nechová. Nebylo mi nijak zvlášť příjemné, že se o mě, díky mému menšímu výstupu začala zajímat skoro celá třída.

„Ehm, nic, proč?" tázavě jsem pozvedla obočí a hraně se usmála.

„No, já nevím, proč se pokoušíš si rozbít hlavu o lavici?" posměch byl v jejím hlasu jasně znatelný, když ta slova pronášela nahlas tak, aby ji všichni slyšeli. Už už jsem se nadechovala s úmyslem poslat ji do temných míst, když k mé úlevě zazvonilo a do třídy vešel učitel.

„Tak třído budeme pokračovat"...

Rok 2250, skrýš omeg bojovníků (Pohled Lottie)
Uběhla už hodina od našeho útěku před alfami, ale můj bratr se zatím neukázal. Jestli se tomu pitomci něco stane, tak ho zabiju a...

„Louis! Louis! Už je tady!" ozvaly se hlasy ostatních omeg z přední části úkrytu a já se šla podívat jestli je v pořádku a v opačném případě mu pomoct s ošetřením. Louis seděl v křesle a na všechny strany házel nadšené úsměvy, ale na očích jsem mu poznala, že je něco, co ho trápí.

„Loulou! Víš, jak jsem se bála? Kde jsi byl?" nasadila jsem ten nejzářivější úsměv a šla ho obejmout.

„Musíme si promluvit..." sykla jsem těsně u jeho ucha, aby mě slyšel jen on a pak se vrátila do zadního pokoje, kam mě můj bratr následoval.

„Louisi, můžeš mi vysvětlit, co sis myslel, když jsi s námi neutekl?! Ty vůbec nevíš, jak jsem se bála a co všechno jsem obětovala, pro to, abych ti pomohla!, jsi tak hrozný sobec?" mluvila jsem pomalu a potichu, tak aby si uvědomil, že to myslím vážně.

„Lott, prosím, jen mě chvilku poslouchej, vysvětlím ti to..."

„Co chceš vysvětlovat?!" vyjela jsem na něj asi až moc kousavě.

„Víš, co?! Radši nic! Až najdeš moji sestru, vyřiď jí, že jsem se šel projít!" naštvaně za sebou práskl dveřmi, ale já v tom viděla jen krytí, moje slova ho zranila. Vždy byl citlivý, ale já nechtěla být zlá, jen mě vyprovokoval. Musím ho jít hledat, než ho najde někdo, kdo by neměl...

(Pohled Louise)
Seděl jsem na kraji skály za lesem, rozhlížel se a snažil se vytěsnit to, co mi Lottie řekla. Vím, že jsem se nechoval jako nejlepší bratr, ale nikdy bych neřekl, že si o mně tohle myslí. Já o ni mám strach nepřetržitě od rána do rána, ona neví, že jsem se budil se slzami v očích, když jsem nevěděl, že je v pořádku, že je vůbec naživu.

Z myšlenek mě vytrhl pohyb ve křoví za mnou, vyděšeně jsem se postavil na nohy a v ruce pevně sevřel větev, že já hlupák si nevzal zbraň, ale v té chvíli jsem moc nepřemýšlel.

„Ať jste kdokoliv, nepřibližujte se, j-já m-mám zbraň a nebojím se-nebojím se ji použít!" opravdu moc jsem se snažil znít jako bych skutečně držel zbraň a ne jen kus dřeva.

„Jo? Tak to ti pak nesu zbraň někoho jinýho"

„To seš ty, co chceš?" otráveně jsem si sedl zpátky na zem a odvrátil hlavu od sestry, která si sedla vedle mě.

„Věříš, že kdyby nás teď nepronásledovaly alfy, dokázala bych si tady zvyknout, je tu krásně..."

„Charlotte, panebože, proč jsi přišla?" stále ještě jsem se na ni odmítal podívat, takže jsem pohledem bloudil po údolí pod námi, kterým se líně vynula řeka jejíž jméno jsem neznal.

„Zaprvé měla jsem o tebe strach a zadruhé se ti chci omluvit, znáš mě, vždycky dřív mluvím než myslím a takhle to dopadá, nemyslela jsem to vážně" objala mě okolo ramen a já se neubránil menšímu úsměvu.

„A co jsi mi chtěl předtím říct?" můj úsměv byl rázem ten tam, protože se mi v hlavě objevila vzpomínka na kudrnatou alfu, které jsem se snažil zbavit, ale asi to nevyšlo.

„No...víš, jak jsme utíkali před alfami a já se někam ztratil?, já jsem se omylem schoval v úklidovým koutě...on mě našel, ale lhal, aby mě zachránil..."

„Počkej, počkej, počkej, kdo tě zachránil?"

„No přece ten kudrnatý alfa, ty sis ho nevšimla?" snažil jsem se pochopit, jak je možné, že si ho nevšimla.

„Promiň, ale já neměla čas očumovat alfy, před kterýma jsme, mimochodem měli utíkat, víš?" nevěřícně mě pozorovala a kroutila nade mnou hlavou.

„Aha, já zapomněl, že máš Mika, jinak by sis určitě kudrnaté alfy se smaragdovýma očima všimla" zasmál jsem se, načež mi sestra uštědřila ránu pěstí do ramene.

„Hele, ty se přestaň čumět po alfách a radši přemýšlej, co budeme dělat dál, protože s tím, jak k nám každý den přibývají další a další omegy, budeme za chvíli potřebovat mnohem větší úkryt, takže pro tebe mám tři slova, soustřeď se Louisi, jinak to nedopadne dobře..."

821 slov...
Jak jsem slíbila jsem tady s dalším dílem a relativně zdravá!
Chci vám všem zase moc poděkovat za už skoro 500 přečtení, co je pro někoho možná málo, ale pro mě to je skvělé, takže děkuji za každou hvězdičku, přečtení, nebo komentík, které mě vždy moc potěší :)
Váš Karlík ;*