The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

17. Blame of War

(Pohled Liama)
Seděl jsem v autě a pomalu se blížil k našemu domu.
Neumím si představit, že bych na frontě bojů s omegami vydržel ještě den, stejně jako ostatní doktoři, které neodjet nenechali, mým štěstím bylo, že mám Nialla.

Zvláště pak, když jsem se musel starat o i sebemenší zranění alfy, ale na umírající omegu si čas udělat nesměl.
Pokaždé, když se mi naskytl pohled na mrtvou, nebo umírající omegu, jsem na jejím místě viděl Nialla. Už se nemůžu dočkat až ho k sobě přítisknu, ucítím jeho vůni a ochutnám jeho sladké rty.

Už když jsem nabídku na tuto práci přijímal, bylo mi jasné, že mě budou hrůzy války pronásledovat po nocích a že mě možná navždy bude děsit pohled do zrcadla, ale to, čeho jsem byl svědkem, bylo ještě stokrát horší než představy. Moje tělo sice zůstalo bez jizev, ale duši spálili plameny války na popel.

Přijel jsem na příjezdovou cestu mířící přímo k našemu domu, ale hned po výstupu z auta, mě do nosu uhodily pachy, které mě znervózněly. První pach patřil jiné omeze, tohle by mi vůbec nevadilo, byl bych moc rád, kdyby si Niall našel kamaráda omegu, jenže ten druhý pach patřil jistě alfě a to se nelíbilo.
Vešel jsem dovnitř, kde byly pachy mnohem silnější a vyběhl do patra, kde jsem začal postupně otvírat všechny dveře.
Otevřel jsem předposlední dveře, když z těch posledních vyšel Niall.

„Liame! Ty už jsi zpátky! Nemáš tušení, jak jsi mi chyběl! Ale není ti nic, že ne?, já jen, že se doktoři měli vracet až pozítří..." zastavil jsem příval slov zvednutím prstu a musel jsem se ho zeptat.

„Ni, kdo je v tomhle pokoji? A proč se to snažíš zamluvit?" mírně jsem se zamračil, když jsem viděl jeho vyděšený výraz.

„J-já... Miluješ mě?" zeptal se a já na něj vykulil oči, proč se na to ptá?, vždyť to ví.

„Co je to za otázku?! Samozřejmě, že tě miluji, jsi to nejlepš..."

„A nedovolil bys nikomu, aby mi jakkoli ublížil?"

„Ni? Začínáš mě děsit... Nikdy bych to nedopustil"

„Pak je všechno v pořádku a já ti teď můžu představit svého nejlepšího kamaráda" poslepu nahmatal kliku a otevřel dveře...

(Pohled Louise)
Ležel jsem na nemocničním lůžku v pokoji a užíval si Harryho blízkost, jeho vůni i občasné polibky do vlasů, které mi věnoval. Ano, bylo to zvláštní, ještě před několika hodinami jsem utekl v mrazu ven, kvůli tomu, že s ním budu mít dítě a teď jsem ho nechal ležet vedle mě a líbat se jím. Jemně hladil moje zatím nezměněné břicho a já se musel široce usmívat.

„Co myslíš, bude to holka?" zašeptal jsem potichu, abych nezkazil tuhle klidnou a krásnou chvilku.

„Nevím, ale vždycky jsem si přál holčičku, možná se mi to přání splní...hlavní, ale je, aby to malé bylo zdravé, víc nepotřebuju" nevím, jestli na mě začínali doléhat těhotenské nálady, ale do očí mi vstoupily slzy a já se smál a zalýkal vzlyky zároveň. Když si toho Harry všiml, posadil se a vytáhl si mě do náruče, tak, že mě držel jako miminko.

„Ššš Loui, co se stalo? Neplač" konejšivě mě pohupoval a přestaly téct slzy, místo nich se na mých rtech objevil opět objevil šťastný úsměv.

„Nic, já jen, že si to řekl tak krásně" špitl jsem a Harry se sklonil, aby se rty lehce otřel o ty mé, ale já tentokrát chtěl víc a tak jsem si omotal ruce okolo jeho krku a náš polibek prohloubil.

Když mě Harry položil do měkkých peřin a za stálého líbání se přesunul nade mě, myslel jsem, že už není cesty zpět, ale pak se otevřely dveře. V nich stál Niall a s nevěřícným výrazem pobaveně kroutil hlavou, ale vedle něj stál vyšší muž s krátkými, hnědými vlasy a strništěm, Liam.

„Ni, ty jsi mi chtěl říct, že v našem domě ukrýváš dva..." začal Liam ho nečekaně přerušil.

„Tři... Ukrývám tři lidi, protože Louis je těhotný..." řekl klidně a v té chvíli jsme na něj všichni zírali s otevřenou pusou, pro mě s Harrym bylo obrovským překvapením, že to řekl a pro Liama spíš šok, že to myslí vážně.

Liam pomalu jako v transu přešel ke křeslu v rohu místnosti a s hlasitým povzdechem se na něj svalil s hlavou v dlaních.

„Uvědomuješ si, že jakmile někdo ze zvědů alf zjistí, že je ukrýváme zabijou nás taky?" zeptal se Liam s pohledem upřeným na Nialla jako bychom tu ani nebyli.

„Ano a právě proto zítra brzy ráno půjdeme hledat oddíl vzbouřených omeg, ke kterým se přidáme, tak totiž budeme alespoň částečně v bezpečí..." o tom, že Niall tohle plánuje jsem nic nevěděl a podle Harryho výrazu on asi taky ne.

„Nialle, ty si myslíš, že k sobě vezmou dvě alfy? Louis je možná ten, kdo tohle začal, ale už dávno to nemá pod kontrolou, omegy teď mají víc než deset tisíc bojovníků a jejich počet se stále zvyšuje, jejich cílem dávno není jen získat práva, ale teď chtějí alfy vyhladit, takže jakmile je najdeme zabijou nás!" Liam na konci už křičel, jen s ohledem na Nialla ne alfahlasem.

„Jestli tu zůstaneme, tak nás stejně zabijí, takže já zítra odcházím, ty se rozhodni, jak uznáš za vhodné, ale pro tvou informaci, já dobrovolně umřít nehodlám..." řekl Niall pevně a zabouchl za sebou dveře, ale já ještě zaslechl tichý vzlyk.

„Ni! Počkej!" vyběhl jsem za ním na chodbu a nechal za sebou zmateného Harryho a zoufalého Liama...

(Pohled třetí osoby)
Zatímco u Louise a Harryho se řešilo Niallovo rozhodnutí, v lese jen kousek od domu, kde se skrývali, byl oddíl alf vyslán, aby je našel a zabil. V čele stála Loran a Peter, o kterém zatím nikdo nic nevěděl, ale právě on je vedl k nim. Každý si pokládal otázku, jak ví, kde je hledat? Jedině Loran znala odpověď a tu si střežila jako oko v hlavě. Nikdo se nesmí dozvědět, že Peter má být dávno po smrti a že proto musí Louis Tomlinson zemřít...

Ajoj!
Dostala jsem chuť něco napsat a tak to tu máte, jen doufám, že to bude dávat smysl...
Btw. Už někdo z vás ví, kdo je Peter? Jeho jméno už v příběhu zaznělo ;)
Soo...
Vote
Koment
Přečtení
Moc potěší :)
Váše Karry (ano, nová přezdívka...)

PS.: Jste neskutečně dokonalý a fantastičtí čtenáři, už jste přesáhli 2K přečtení a 400 hvězdiček!
Takže pro vás všechny jedno obrovské DĚKUJI! :*