The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

18. Memories

(Pohled Louise)
Otevřel jsem oči, ale okolo mně byla tma a rozhodně jsem už nebyl v pokoji, kde jsem usnul. Začal jsem zrychleně dýchat a pokusil se pohnout rukama, ale do zápěstí se mi zařezal chladný kov a ticho, které mě obklopovalo, proťal zvuk řinčících řetězů. Snažil jsem se zvednout hlavu, jestli někde nezahlédnu aspoň paprsek světla, ale ani hlavou jsem pohnout nedokázal.
Pak mě zasáhla vzpomínka na včerejší...nebo jiný den a mou hlavu zaplavily vzpomínky...

... Seděl jsem na posteli vedle Nialla a hladil ho zádech, zatímco on se dusil vzlyky.
„Já...myslel jsem, že mě podpoří, ale on myslí jen na sebe...já nevím, co mám dělat, Lou? Půjdete zítra se mnou hledat vzbouřence? Já...věřím, že omegy nemůžou být tak kruté, aby zabili otce dítěte, které čekáš, nebo obyčejnou omegu, která se k nim chce přidat..." už jsem se nadechoval l odpovědi, ale v té chvíli se ozvalo hlasité vyražení dveří a rychlé kroky po schodech nahoru.

„Lou, myslím, že bychom se měli scho..." než to dořekl, ve dveřích stála zrzavá alfa a praštila ho zbraní po hlavě. Niallovi se protočili oči, spadl na zem a z místa na hlavě mu začala téct krev.

Alfa mě chytil za vlasy a vytáhl z pokoje na chodbu, kde dvě další alfy držely Harryho a na zemi vedle nich ležel omráčený Liam. Harry měl roztržený ret a na oku se mu začal dělat monokl, jak se bránil asi ho praštili.

„Loui..." vydechl těžce, jedna z alf ho chytila za vlasy a trhla, tak silně, až mu z očí vytekla slza.

„Konečně se setkáváme Tomlinsone..." promluvila malá blondýna po stranách šest alf, „...kdybych nevěděla, nevěřila bych, že taková tuctová omega může způsobit tohle, nechápu, co na něm vidíš Harry..." zděšeně jsem trhl hlavou k Harrymu, který hlavu klopil k zemi, jakoby se styděl. Alfa, která mě držela za vlasy, mi trhla hlavou a omráčila mě...

Do očí mi vhrkly slzy, když mi došlo, že teď už je po všem. Umřu tady, moje dítě tady umře a Harry už je asi po smrti. Ani jsem se nesnažil zastavit slzy, které si draly cestu z očí a následně kanuly v zástupech těsně za sebou po tváři.

„Neřvi! Chováš se, jak mimino..." ticho proťal ostrý, mně hodně povědomí hlas, který mě donutil na chvilku přestat brečet.

„K-kdo jste?" můj hlas jsem nepoznával, byl chraplavý a skoro neslyšný.

„Ale Louisi, prosím, ty nepoznáš svého nejlepšího kamaráda? Nemyslím toho protivného Ira, kterej nezavře zobák. Myslím tvého jediného nejlepšího kamaráda, který za tebou vždy stál a nenechal nikoho, aby ti ublížil! A ten kamarád, kterého si zradil tím, že si ho nechal ve výcvikovém centru a zatímco ty si utekl, mě tam zlomili a prodali Loran, i když ona je to nejlepší, co mě v životě potkalo, musela mě schovat před rodiči, kteří pro ni chtěli bohatou a plodnou omegu. Proto ta věc s mojí fingovanou smrtí, chtěla po svých lidech, aby mi trochu ublížili a oni to přehnali, skončil jsem v nemocnici, kde jsem si zahrál na blázna, který si ubližuje, aby byla moje sebevražda dostatečně věrohodná..." zalapal jsem po dechu, protože mi došlo, s kým mluvím, „...když mě propustili z nemocnice, Loran pro mě měla látku, která umí na den zastavit srdce a tak zcela simulovat smrt, pak stačilo jen mě dát do sprchy do ruky mi vložit prázdnou krabičku od léků a zavolat tebe, abys mě našel, tak co vzpomněl sis?!" vykřikl a náhle místnost ozářilo ostré, bílé světlo.

První, co jsem uviděl byli mé zkrvavené ruce a nohy z pokusů jimi pohnout a pak tam stál on. Peter, on žije! Najednou můj smutek a zoufalství nahradil vztek a zloba pramenící ze vzpomínek na probrečené noci, kdy jsem nemohl spát, protože jsem před sebou stále viděl jeho v tom sprchovém koutě a hlavou mi letěla slova, která napsal na zrcadlo.

„Jak jsi to mohl udělat?! Já se kvůli tobě skoro zabil, nebýt sester, už jsem dávno mrtvý!" můj hrudník se nadzvedal rychleji a já pociťoval stále silnější bolest z toho, co udělal.

„Ano a přesně to jsi měl udělat! Měl bys to snazší, teď to bude horší, o moc horší!" vzkřikl a spolu s potemněním místnosti odešel...

(Pohled Harryho)
Tma, všude byla tma, nikde ani kapka světla. Samozřejmě jsem se chtěl zvednout, ale v tom mi zabránily řetězy na rukou a nohou. Byl jsem zoufalý, ne kvůli tomu, že mě zabijí, to bylo nepodstatné, ale sžíralo mě vědomí, že ublíží Louisovi a našemu dítěti. V očích se mi zaleskly slzy a v tom se tmou ozval ostrý smích, který se mi zabodal pod kůži.

„Harry, Harry, já ti říkala, že vždy dostanu, co chci, ale ty jsi zlobil a ukradl si to, co ti nepatřilo, Louise..."

„Ale on ti nepatří Loran, on nepatří nikomu!" vykřikl jsem a hned na to se mi okolo krku stáhl obojek, kterého jsem si do té doby nevšiml.

„Omyl!, teď jste moji oba a už s tím nic neuděláš, protože odsud se živí nedostaneš. Umřeš při prvním pokusu o útěk, stejně jako tvůj namyšlený a hloupý otec, který se nehodlal podvolit a proto musel z cesty" vyštěkla po mně a místností zablesklo světlo, které odhalilo různé chirurgické nástroje a zařízení na elektrošoky, které se již nesmí používat