The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

7. Punishment

Rok 2250, Generální ústředí alf Severní Anglie, (Pohled Harryho)
Tím, že jsem zachránil život, tomu klukovi, který byl podle visačky na košili jen asistent a ještě k tomu na zkoušku, jsem si na sebe upletl bič, kdyby se to nějakým způsobem doneslo otci, visela by u něj na zdi moje kůže, ale já toho chudinku vyděšenýho prostě nemohl zabít, nezvládl bych se dívat do jeho krásných blankytně modrých očí, když bych mačkal spoušť, prostě bych to nedokázal.

„Pane Stylesi, naše rozkazy zněly, že máme zabít všechny nacházející se v budově, ale oni utekli, váš otec nás jistě potrestá..." začal velitel skupiny alf, ale já ho zadržel pozvednutím ruky.

„Ne, vy jste dělali vše správně, postarám se o to, že potrestáni nebudete" vděčně se na mě usmál, zasalutoval a vrátil se k ostatním.

Když jsme dorazili do tábora, oddělil jsem se od ostatních, kteří pokračovali dál k budovám, které dočasně sloužily jako kasárny pro vojáky a zamířil k velitelství s velkým znakem alf nad hlavním vchodem, kde jsem tušil a později i cítil otcovu přítomnost.

„Jistě , můj syn by tady měl za chvíli být, doufám, že úkol, který jsem mu zadal splnil..." už z dálky jsem slyšel otcův hlas, který teď nebyl nadřazený, ani povýšený, ale naopak podřízený, což bylo zvláštní, protože on nikdy před nikým nedal najevo slabost.

Stál jsem přede dveřmi, zpoza kterých bylo cítit pachy dvou silně dominantních alf a zhluboka dýchal, protože v místnosti, kam se chystám bude vzduch téměř nedýchatelný.
Zaklepal jsem, tlumený rozhovor ustal a já vstoupil.

V místnosti byl vzduch, který byl ještě horší než jsem si dokázal představit. Velká prosklená stěna, kterou sem pronikaly sluneční paprsky a napomáhaly tomu, aby mi při každém nádechu bylo na omdlení.

„Oh... Už jsi tady, tak jak to šlo?" otec zaznamenal moji přítomnost a hned se začal zajímat o můj úspěch.
Stále jsem neměl možnost, prohlédnout si onu neznámou alfu, které pach byl snad ještě horší než otcův. Mohl bych říct, že mě nezajímalo, koho se otec bojí natolik, že se před ním plazí, ale to bych lhal.

„Otče, pár jsme jich dostali, ale mnohem víc jich uteklo, já...opravdu se omlouvám" otcův úsměv se změnil v rozlícený, jelikož jsem ho právě znemožnil a já se přikrčil, protože mi bylo jasné, že mě čeká trest.

„Ty jsi takovej id..." rozkřikl se otec, ale k mému velkému překvapení, ho přerušil ženský hlas a ruka na rameni.

„Desy?, myslím, že nebude nutné Harryho trestat fyzicky, já bych měla vymyšleno něco horšího" zasmála se žena stále skrytá za otcem a mě nikdy něčí hlas nebyl tak nepříjemný, jak právě tenhle. Zpoza otce vyšla malá, ale nebezpečně vyhlížející blondýna s jizvou táhnoucí se přes půl tváře, z celé její osoby vyzařovala čirá dominance a to potvrzoval i silný, kořeněný pach, který mě štípal v nose.

„Omlouvám se Loran, ale jaký trest máš na mysli?"

„Jdi pryč Desy, s Harrym to vyřídím sama a už na něj nesáhneš, je až moc důležitý!" Loran zvýšila hlas a to bylo poprvé, co jsem viděl otce se přikrčit a v tváři mít strach. Aspoň si můžu být jistý, že mi neublíží.

„Tak Harry, teď tě jistě nejvíc zajímá, co tě čeká, viď?" tázavě pozvedla obočí, ale odpověď ji asi nezajímala, protože pokračovala „...víš, já mám velký zájem na tom, získat Louise Tomlinsona pro sebe, ale to se mi nepodaří bez tebe..."

„Ale, jak bych to zvládl já?" zpražila mě pohledem, který jasně říkal, ať ji nepřerušuji a bez dalšího pohledu na moji osobu, mluvila dál.

„Nepodaří se mi to, protože Louis řekněme není zaměřen na dívky, ale ty dívka nejsi a myslím, že pokud se budeš snažit dokážeš mu pomotat hlavu natolik, že za tebou půjde i sem, navíc téhle tvářičce bych, být omegou, neodolala ani já" poplácala mě po tváři a s úsměvem hodným ďábla zasedla zpět za stůl.

„Takže dohodneme se, že ty mi získáš Louise Tomlinsona a já ti zajistím ochranu před otcem, je očividné, že tě bije a dělá všechno proto, aby si se ho bál, souhlasíš?" pozvedla obočí v otázce, nelíbilo se mi to, o co mě žádala, ale nabídka ochrany před otcem byla až moc lákavá na to, abych odmítl...

Rok 2330, škola, (Pohled Mary)
„Žáci pro dnešek je to všechno, možná se k vyprávění vrátíme po víkendu, na shledanou" učitel se rozloučil, ale v polovině kroku se zastavil a pohled zaměřil na mě„jen slečno Stylesová, málem bych zapomněl, ve školní knihovně jsem objevil knihu, kterou, byste si možná měla přečíst, pojďte se mnou do kabinetu..." zvedla jsem se a připojila se k učiteli, kterého kroky, již směřovaly ke kabinetu učitelů historie.

Při vstupu dovnitř mě ovanul pach, nebo vůně, nevím k čemu to přirovnat, leštidla na nábytek a starých knih, které se vršily, jak na stolech, tak ve velkých, až po strop sahajících knihovnách.

„Slečno tady to je kniha, která vám pomůže s vaší prací a odpoví na většinu vašich otázek" s těmito slovy učitel přešel k hromadě knih na jednom ze stolů a vytáhl z nich zachovale vypadající, kůží potaženou, menší, ale poměrně tlustou knihu, kterou mi následně vložil do rukou. Poděkovala jsem a chtěla odejít, ale zastavila mě učitelova ruka na rameni.

„Slečno, jen...půjčování knih sice není zakázáno, ale i tak bych byl rád kdyby jste si půjčku zrovna této knihy nechala pro sebe, mohl bych z toho mít problém u ředitele, však víte..." přikývla jsem a i s knihou, kterou jsem radši schovala do batohu, opustila školu, až na ulici, kde stojí náš dům jsem sáhla pro knihu, abych si ji prohlédla a zalapala překvapením po dechu, když jsem si na kraji, úplně v rohu knihy všimla těch slov
Deník Louise T.

1008 slov...
Ahoj, ahoj!
První informace : Miluju vás za Vaši ohromnou podporu u tohoto, ale i ostatních příběhů!
Druhá informace: Neskutečně moc Vám všem děkuju za to tenhle příběh čtete a tím ho posouváte stále výš a výš v kategorii nejlepší ff.
A třetí informace: budu ráda za názory k tomuto příběhu, protože mě upřímně Vaše názory zajímají, děkuji za přečtení, hvězdičky a samozřejmě za komentáře, které mě vždy potěší :)
Váš Karlík :*