The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

9. Green Eyes, Blue Eyes

Rok 2250, (Pohled Harryho)
Cítil jsem se hodně nesvůj, když jsem po boku vycvičených zabijáků, alfích vojáků a přemýšlel, proč tu vůbec jsem, co tady dělám? Já nejsem voják a v zabíjení mám praxi asi jako v zahradničení, žádnou. Jestli jsem dobře pochopil Loranin plán, mým úkolem je najít, získat si a pak zradit Louise Tomlinsona, aby se jí dostal do rukou a mohla si s ním dělat, co jen bude chtít.

Procházeli jsme zrovna okolo křoví na okraji mýtiny, když jsem si všiml, jak se v něm něco pohnulo. Neobtěžoval jsem se někomu o tom říct, stejně jsem tady jen jako přítěž, které se vojáci jistě rádi zbaví, a šel prohledat lesní porost, který byl v této oblasti, čím dál tím hustší a hustší.

Díky stromům, které držely všechny sluneční paprsky, bylo náhle šero, ale i tak jsem jasně rozeznal, že tudy před chvílí někdo proběhl.

Zhluboka jsem se nadechl, ale to nebylo dobré rozhodnutí, protože jsem ucítil snad tu nejkrásnější vůni omegy, jakou jsem, kdy cítil, vlastně jen jedna vůně se jí dokázala vyrovnat a to vůně té omegy, kterou jsem zachránil, a skoro ztratil schopnost racionálně uvažovat. Snažil jsem se moc nedýchat, ale zároveň i jít po ní, abych našel toho, komu vůně patřila.

Nakonec jsem došel na místo, kde se podle všeho ukrývaly omegy, které jsme hledali. Mísilo se tu tolik pachů a vůní, že mě z toho začínala bolet hlava. Cítil jsem, ale že tu moc dospělých omeg nezůstalo, byla tady cítit jen starší omega a pár slabších pachů, které jistě patřily dětem, kterým se pach teprve utváří, proto ještě nejsou jejich vůně rozpoznatelné, ale všechny je přebila ta jedna, jejíž

Byla tady obrovská jeskyně, proč kruci nikoho nenapadlo, že se můžou omegy ukrývat tady?! Je to přece logické, navíc tahle jeskyně je dost velká pro všechny ty omegy, které hledáme.

Připlížil jsem se blíž ke stěně jeskyně a malou dírou v ní nahlédl dovnitř. Měl jsem pravdu, u stolu seděla starší žena s dlouhými šedivými vlasy a okolo ní pobíhali kluci i holky, kteří si hráli na slepou bábu a v očích se jim leskly jiskřičky štěstí. Ten pohled na veselé tváře dětí, které chce Loran, spolu s jejich rodiči zabít, mě donutil se usmát a přehodnotit své rozhodnutí oznámit toto místo Loran, neudělám to.

Už už jsem se otáčel, že zase nepozorovaně zmízím, ale za mnou se ozvalo odjištění zbraně a na zádech jsem i přes výstroj ucítil chladný kov.

„Ani se nehni, nebo tebou proženu kulku, teď se pomalu otoč..." ten hlas jsem poznal, udělal jsem, co mi řekl a po zjištění, že jsem se opět nemýlil, se rozpačitě usmál.

„Máme na sebe celkem štěstí, co?" otočil jsem se a s úsměvem sledoval, jak se jeho modré oči překvapením rozšířili.

„Ty?! C-co tady děláš?" vykoktal.

„Ehm...no...já"

„Ty co?" začínal být nervózní a jelikož v roztřesené ruce stále svíral zbraň, byl jsem nervózní i já. „Jájsemšelpotvojívůni" vysypal jsem ze sebe pravdivou odpověď a očekával, že mě hned zastřelí, až když se nic nestalo, odvážil jsem se otevřít oči...

(Pohled Louise)
Bylo mi jasné, co očekával, když pevně sevřel víčka k sobě a trochu se přikrčil, ale copak bych ho mohl jen tak zastřelit? On mě přece zachránil a tohle vlastně nebyla urážka, jen mě to hodně překvapilo, nejsem na něco takového vůbec zvyklí, ale v tomto světě je to normální.

„Eh, no dobře, tohle teď necháme být, ale co mám s tebou dělat, jsi alfa a víš, kde je náš úkryt, nemůžu tě nechat jít jen tak" zvedl jsem ze země svoji zbraň a po krátkém zaváhání ji vrátil do pouzdra u opasku.

„Víš, co pojď dovnitř, musím si promyslet, co s tebou" aniž bych se ohlédl vešel jsem do úkrytu, byl jsem si jistý, že mě následuje, protože jsem na zádech cítil jeho pohled.
Hned po vstupu do společné místnosti se mi na nohy přilepily dvě přísavky. Moje další dvě mladší sestřičky, Daisy a Phoebe, dvojčata.

„Loulou? Kdo je to? To je tvůj kamarád?" Daisy mě oslovila přezdívkou, nad kterou jsem v přítomnosti alfy za mnou, a nasadila svůj zvědavý pohled, který se v tuto chvíli vůbec nehodil.

„Holky, nechcete nám jít něco uvařit ve vaší kuchyňky?"

„Jo!!!" s vítězným pokřikem zaběhly do pokoje a nechaly nás tady jen s Nancy, starou rodinnou chůvou.

„Tak pojď..." zastavil jsem až v kuchyni, kde u stolu seděla Nancy a ve chvíli, kdy jsme přešli práh se k nám otočila a zalapala po dechu při zjištění, že mě následuje alfa.

„Louisi! Co to panebože vyvádíš?! Ty sis sem přivedl alfu?" Nancy začala vyšilovat, ale to se vůbec nedivím.

„Nancy, to je v pořádku, tohle je ta alfa, které vděčím za život...ehm..." ohlédl jsem se na alfu za sebou s tichou otázkou, přikývl a odpověděl na ni.

„Jmenuji se Harry, madam a rozhodně Vás nemám v plánu prozradit" Harry?, to je hezké jméno, ale já už ho v souvislosti s alfami někde slyšel, jen kdybych si do háje vzpomněl, kde?

„Tohle by, ale mohl říci každý..." začala Nancy, ale já ji přerušil.
„On není každý, zachránil mě..."

„Ano, ano, já vím, si jako kolovrátek, tak ho nech jít, já to nikomu vykládat nebudu, jen doufej, že ti nelže" s tím zmizela v pokoji dětí a nechala mě s Harrym samotného.

„Takže, radši jdi, nebo tě tady najde moje sestra Charlotte a s ní nebude, tak lehké pořízení" dostrkal jsem ho před vchod.

„Dobře, ale ještě mi prosím řekni, jak se jmenuješ, ty moje jméno znáš" na chvíli jsem nad tím popřemýšlel, měl bych mu říct své pravé jméno?, můžu mu opravdu věřit? Nakonec, ale nad rozumem, zvítězila omega ve mně a já si na prsou začal hřát hada.

„Jsem Louis" řekl jsem a s úsměvem zavřel dveře...

Čauko, čauko a veselé Velikonoce všem :)
Jsem tady s dalším dílem a doufám, že se bude líbit (ano, tuhle větu píšu vždycky :D)
Vím, písnička nahoře s příběhem nijak nesouvisí, ale já ji sem prostě musela dát, Directioners pochopí :D
Hvězdičky, comenty, přečtení...potěší ;)

Jen Váš Karlík :*