The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

20. Broken heart

(Pohled Harryho)
Srdce mi hlasitě bušilo a bolestivě naráželo do hrudi, když jsem spolu s doktorem procházel chodbami nemocnice, páchnoucími dezinfekcí. Nevěděl jsem, že může existovat taková bolest, ale moje srdce, které svírali rozžhavené kleště, mi potvrzovalo, že rozhodně může.

Doktor nakonec zastavil před dveřmi stejně bezcitně bílými jako zbytek téhle prokleté budovy. Beze slova odešel a nechal mě, abych se sám rozhodl, jestli se chci podívat do očí realitě a tím ztratit i poslední doufající kousek sebe, který stále věřil tomu, že tohle celé je jen zlý sen, krutá noční můra, ze které se ráno probudím a všechno bude v pořádku.

Stále váhajíc jsem vzal za kliku a po cvaknutí zámku, které potvzovalo otevření dveří, viděl opět jen bílou barvu, která zahalovala celý pokoj. Ticho pokoje přerušovalo jen pravidelné pípání přístrojů, které hlídali životní funkce drobného těla ležícího na zašedlé bílé posteli. Věděl jsem vůbec, kdo na ní leží? Nejsem si tím jistý. Jedinou věc jsem věděl jistě Louis Tomlinson byl a pořád je omega.

Je odvážný i vyděšený, známý i neznámý, nepřítel i přítel, můj i cizí. Buď mě miluje, nebo jen nenenávidí, nic mezi tím není.
Vím, že jestli umře nezvládnu to, teď už nešlo jen o to, že miluji jeho tělo, ale i o to, že miluji jeho celou existenci a zároveň šlo o život našeho dítěte, naši holčičku. Vždy jsem si přál holčičku a teď jsem ji mohl mít, jistě tu nejkrásnější holčičku na světě, jenže teď stačila jen drobná chyba a můj jediný důvod žít by navždy zmizel...

(Pohled Louise, podvědomí)
Všude byla nejdřív tma, která se po chvíli, nebo možná po dlouhé době, neměl jsem ponětí o čase, začala měnit na světlo, které bylo pak, tak ostré, že jsem musel přivřít oči. Nepamatoval jsem si, co se stalo, nepoznával jsem to místo, kde jsem byl a zároveň se cítil unavený, jako bych deset nocí nespal. Moje víčka byla těžká jako z olova, ale já se je snažil držet, něco mi říkalo, že nesmím usnout, za žádnou cenu nesmím usnout.
Zdálo se mi, že zdálky slyším něčí hlas, který jsem nakonec přiřadil k Harrymu, ale nikde jsem ho neviděl. Chtěl zavolat a zjistit, kde je, ale to světlo okolo mě jakoby můj hlas pohlcovalo a ze mně vyšlo jen chrčení.

Byl jsem si jistý, že něco není v pořádku, cítil jsem bodavou bolest v podbřišku, což nebylo normální, ale na situaci, ve které jsem se nacházel nebylo normální snad nic. To šílené světlo mě nutilo mrkat a oslepovalo mě, navíc se mi zdálo, že mi říká, abych se poddal tomu pocitu únavy a spal. Nakonec jsem povolil a nechal světlo, aby mě světlo pohltilo a všechna bolest i starosti zmizeli...

Pohled Harryho...
Pípípíp! Pípípíp! Pípípíp!
Tento zvuk vycházející z přístroje u Louisova lůžka mě probudil z neklidného spánku, do kterého jsem upadl po třech probrečených hodinách v  nepohodlném plastovém křesle.

„Sestru! Rychle!" začal jsem křičet a vyběhl na chodbu, aby doktor i sestry hned věděli, který pokoj, když jsem na obrazovce přístroje viděl rovnou čáru a jinak žádný pohyb. Lou měl zástavu srdce.

„Sestro, adrenalin a nabít na padesát! Ustupte!" sledoval jsem, jak se Louisovo tělo vymrštilo do vzduchu a znovu bez výsledku spadlo na lůžko.

„Nabít na sto! Ustupte!" zase nic a každý další bezvýsledný pokus roztříštil moji duši na menší kousky. Pod tíhou bolesti, která mě ochromila, jsem padl na kolena a jen nechal slzy padat na studenou zem, na kterou jsem spadl, když se mi podlomila kolena. Přišel jsem o ně, o oba.

„Pane Stylesi, je nám líto..."

„Ne! On není mrtvý! Nemůže umřít! On neumřel!" dusil jsem se vzlyky, ale i v tomto stavu jsem se dokázal zvednout a dojít k lůžku. Nikdo se nesnažil mi v tom bránit, věděli, že by to nemělo smysl.

„Lou... Já... Ty nemůžeš odejít... Už jednou jsem tě málem ztratil, teď nemůžeš...už mě tady nesmíš znova nechat, vím, že to možná nezabere, ale chci to aspoň zkusit, jestli to bude fungovat...asi mě za to budeš nenávidět, ale dělám to pro tebe, ne pro sebe..." šeptal jsem mu do ucha a doktoři mě nechali s ním v pokoji samotného.

Byl jsem si vědom toho, že to, co se chystám udělat možná nic neudělá a nebo ho to zachrání a pak mnou bude opovrhovat a odejde, časem na mě zapomene a já se z neštěstí nezmůžu na nic jiného než na útěk přede vším do světa, kde neexistuje žádná bolest.

I tak jsem políbil to místo na jeho vychládajícím krku a pak do stejného místa kousl, dost silně, abych ucítil železitou chuť krve a tak se s ním navždy spojil...

(Pohled Louise, podvědomí)
Bylo ticho, už jsem nic neslyšel ani necítil, nic nebolelo a všechno bylo krásné, klidné a tiché, ale pak z ničeho nic jsem ucítil horší bolest než jakou jsem, kdy cítil. Vůbec nic jsem nechápal, proč najednou všechno tolik bolí?

Bolest vycházela jen z jednoho místa a to na krku, odkud se procházela po celém mém těle. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec zbyl z bolesti jen divný pocit, že je něco jinak.
Cítil jsem se zmateně, mísilo se ve mně tolik pocitů. Štěstí, bolest, klid, úleva, smutek a nejsilnější, který všechny ostatní překonal...láska. V té chvíli se moje oči, které se už neměli nikdy otevřít, otevřeli a já poprvé opravdu uviděl...

Čauko!
Karry je zpět a s ní další část :)
Doufám, že se bude líbit a... Mám na Vás tentokrát hodně důležitou otázku...
Který příběh z níže uvedených, by vás zajímalo číst? :O
1. Prokletí - Faraonova kletba (součástí trilogie Prokletí)
2. Sázka na lásku (sázka gayů o schopnosti sbalit holku)
3. V područí štěstí  (cestování časem a budoucnost)
PS.: všechny volby jsou Larry a HarryTops ;))
PPS.: bohužel jsem přišla na to, že LouisTops, psát neumím, moje pokusy vždy končí neúspěšně, protože si to neumím představit, heh ;)
Doufám, že se v něčem shodnete...
Váš Karry :*