The revolt of Omega /ABO (Larry) ✔

13. Heat and Confession

Dům Nialla, (Pohled Louise)
Harry mě zvedl i přes své zranění jen jednou rukou a druhou mi zajížděl pod tričko, které následně skončilo na zemi.
Jedna moje část přímo křičela, ať toho nechá a odejde, ale druhá, bohužel silnější, se chtěla svíjet a vzdychat pod Harrym, který by mě té bolesti zbavoval.

„H-harry, prosím, hrozně moc to bo-lí-ah" vzlykl jsem kvůli bolesti, která začínala být příliš silná a můj podbříšek přímo hořel po Harryho dotecích.

„Neboj se, já ti pomůžu-uh" moje naděje na záchranu z Harryho strany vzala s těmito slovy za své a já se s úsměvem zbavil kalhot, které se ocitli na hromadě spolu s dalšími kusy mého oblečení. Chytil jsem lem Harryho trička, abych se mohl pokochat pohledem na jeho zřejmě vypracované tělo, ale on mě zastavil.

„Já jen...tričko prosím ne..." řekl, když jsem se na něj nechápavě podíval.

„Proč? Jsem si jistý, že se nemáš za co stydět..." byl jsem tak překvapený, že mě heat na chvíli skoro přestal ovládat.

„Já bych si nebyl tak jistý..." šeptl sotva slyšitelně a v jeho očích se zračilo tolik bolesti, kolik jsem snad ještě neviděl.

„Harry..." udělal jsem psí oči.

„Ne, fajn, ale pamatuj, že jsem nechtěl..." skousl jsem si ret, když si začal pomalu triko sundávat, ale v tom se otevřeli dveře.

„Lou, našel jsem nějaká supresiva, ale... Harry!!!, panebože, ty musíš ležet, vždyť ti povolí stehy!" křikl Niall a táhl Harryho pryč „Ale já mu chci pomoct..."

„Jo, tak až budeš v pořádku a on taky, tak si můžete pomoct vzájemně..." zabouchl mi dveře před nosem a nechal mě zamčeného v pokoji plném Harryho vůně s bolestivou erekcí, které se asi budu muset zbavit sám...

(Pohled Nialla)
Do háje, to snad není možný, já jen na chvíli odběhnu najít pro Louise nějaká supresiva a co se nestane? Harry se dostane nějakým způsobem k němu a už se chystá mu ho strčit do zadku, kdyby Louis nebyl můj kamarád a Harry nebyl zraněný možná bych je i nechal, i když pak umřít bolestivou smrtí, kterou by mi Louis jistě připravil, není moc hezká vyhlídka.

„Harry, můžeš mi vysvětlit, proč si byl u Louise? Chápu, že alfa, když cítí omegu v heatu přestává se ovládat a jde jí jen o to pomoci omeze, ale myslel jsem si, že když si zraněný a víš, jaký Louis normálně je, tak se zvládneš ovládnout" s provinilým výrazem si lehl zpátky na lehátko. Pohledem mi teď připomínal štěně, které ví, že něco provedlo, což jsem u alfy zatím neviděl.

„Já se tě chtěl na něco zeptat, víš, když jsem tě operoval, nemohl jsem si nevšimnout těch jizev a kdyby ti někdo ubližoval vysvětlovalo by to i tvé, na alfu, neobvykle krotké chování, takže řekni mi ubližuje ti někdo?" obrátil jsem se na něj s prosbou v hlase i v očích a jemu se oči leskly zadržovanými slzami.

„Nialle, j-já... Všechno tohle..." poukázal na svoje tělo „...začalo, když moje matka zemřela, bylo mi teprve osm, když mi poprvé ublížil" promluvil potichu.

„Kdo tvůj otec?" zeptal jsem se, neodpověděl, ale jeho oči mluvili za něj.

„Já se ho bojím Nialle, nechci se k němu vrátit, aby si na mě znova vybíjel vztek...a on by to udělal, kdyby zjistil, že..." odmlčel se a já se musel znova zeptat.

„Dozvěděl se, že...?" povzbudil jsem ho k odpovědi.

„Že jsem se zamiloval do omegy...že jsem se zamiloval do Louise..." a přesně tato slova mi vyrazila dech...

Rok 2330, knihovna pozdě večer, (Pohled Mary)
„Slečno... Omlouvám se, ale zavírám knihovnu, už tak jsem vás tady nechala o hodinu déle a teď už bych ráda šla domů, ale jestli chcete, můžete si tu knihu půjčit, jen bych znovu poprosila, abyste se o tom nikomu nezmíňovala..." vytrhla mě z děje knihovnice, už oblečená ve světle béžovém kabátu.

„Nebojte se, nikdo se to nedozví a moc vám děkuji, opravdu jste mi pomohla" křikla jsem ještě při vybíhání ze dveří knihovny a zamířila domů s plánem celou noc pročíst, protože zítra je konečně sobota.

„Ahoj mami, ahoj tati, hlad nemám, něco jsem si koupila!" vyběhla jsem schody do patra a ještě zaklepala na bratra, aby mě nerušil. Pak už jsem si jen lehla na posteli a vrátila se do roku 2250...

Rok 2250, Tábor alf...
Táborem se nesl šum šeptajících alf, které předávali drby ostatním z hloučku lidí uprostřed tábora. Tento hlouček se následně rozdělil na dva, když jeho prostředkem prošla Loran s všem neznámou omegou za zády. Bez jakéhokoliv upozornění na svoji přítomnost vešla do stanu velícího důstojníka, kde se právě domlouvali na dalším postupu proti omegám.

„Co tady děláte, tohle je stan velícího důstojníka, sem smí jen povolaní!" muž stačil říct pouze tato slova a už ležel na na zemi s kulkou v hlavě, kterou mu věnoval černooký omega.
Velící důstojník stál na opačné straně stolu a vyděšeně sledoval scénu před sebou, ve které právě zabili mého pobočníka a nejbližšího přítele.

„Doufám, že máte rozum a předáte nám velení bez odporu, Peter to se zbraní opravdu umí, jak jste mohl vidět..." Loran s nepříjemným úsměvem sledovala hrůzu v důstojníkově tváři.

„Dobře, tak jděte s Peterem a všem to oznamte, aby nevzniklo nedorozumění, jestli si rozumíme"

„Ano, samozřejmě..." omega s důstojníkem opustili stan a Loran se pohodlně usadila v, teď už, svém křesle a v hlavě se jí vytvářel plán na zničení všech omeg a to, že Peter je jedním z nich...

Hádejte, kdo je tady s dalším dílem!
A ještě navíc dřív, protože jsem měla tuhle část, už skoro napsanou a nechtělo se mi tak "dlouho" čekat :D
Je to taky poděkování za Vaši podporu, která přesahuje hranice mého chápání :O
Přeji příjemné počtení :)
Vote
Koment
Přečtení
Moc potěší ;)
PS: Ví někdo, kdo je Peter, radím, že se zmínka o něm v příběhu už objevila, schválně, kdo na to přijde?
Váš Karlík :*