Chloe and Marauders

IV.

A tak uběhly dny, měsíce, úplňky, pololetí i roky. Konkrétně pět let. Ten šestý rok právě začíná.

Pět let ryzího štěstí jako jedna z Pobertek, trojnásobná kamarádka a nakonec i jako prefektka. Všichni mě měli za obětavou, věčně usměvavou kamarádku, která vždy pomůže. Měla jsem skoro vše co jsem chtěla. Až na Remuse. Svoji lásku. On dal však své srdce jiné. Mojí kamarádce Charlotte. Jsou do sebe bláznivě zamilovaní. A víte co je paradox? Že jsem je já dala dohromady.

Flashback:
" Ano Remusi, měl bys jí někam pozvat. Miluje tě, a jak vidím tak ty ji taky" povzbuzovala jsem Rema, ale při poslední větě mě bolestně píchlo u srdce. Chtěla jsem být na jejím místě, ale zároveň chtěla vidět své kamarády šťastné. Můj život byl pořád samé ale. Mám skvělé kamarády, ale...
Mám sestru, ale...
"Myslíš, že je to správné? Nebude to trapné? ujišťoval se s pugetem rudých růží v ruce.
" Nebude, jsem si vším naprosto jistá"
"Jsi ta nejlepší kamarádka na světě" zazubil se na mě, prohrábl si vlasy a vydal se směr knihovna. Frustrovaně jsem si povzdechla, svalila se na jeho postel.

'Jsi ta nejlepší kamarádka na světě'. Ta jediná blbá fráze a mé srdce se pomalu ale jistě lámalo. Kamarádka...já ale nechci být kamarádka. Chci být ta, která ho podrží v těžkých chvílích. Chci být ta, která ukradne jeho první polibek. Chci být ta, která vychová jeho dítě. Jsem sobecká, ale já tak žalostně chci! A co dělám pro to abych dosáhla svého cíle? Dohazuju mu mou nejlepší kamarádku a hraju si na nejveselejšího člověka na planetě. Nikdy za šest let jsem nebyla smutná. Tedy byla, ale nikdy ne před mými přáteli. Chci jim být oporou, ne přítěží.

Cítila jsem jak mi jedna neposlušná slza stekla po tváři. Obratně jsem ji setřela a vteřinu na to se do pokoje přiřítili James a Sirius. Nasadila svůj bezstarostných výraz, ale uvnitř sebe jsem se cítila mizerně.
End of flashback...

Ještě doteď si živě pamatuju moment, když se ten večer vrátil Remus do pokoje celý šťastný se zprávou, že má novou přítelkyni. Všichni jsme mu pogratulovali, přestože moje vnitřní já skomíralo smutkem.

___________________________

Pamatujete jak jsem v prvním ročníku říkala, že jsem vlkodlak? Tak Remus je taky! Sirius a James stali zvěromágy a pomáhají Removi při úplňcích. Že jsem vlkodlak já, jsem jim neřekla. Zaobírali se natolik Remem, že si mého mizení nevšimli. Říkáte si: A proč nechodíš s nimi? Za prvé-jak jsem již řekla- to nevědí a za druhé já mám taky svého zvěromága. Je jím Daisy.

Ve druhém ročníku, mě sledovala, jak jdu s Poppy k Zapovězenému lesu, kde je moje tajná chodba ústící hluboko v lese. Tam probíhala moje přeměna. Naštěstí, když jsem se začala měnit, tak byla jen za dveřmi do té tajné chodby, tudíž jsem ji nic neudělala. Uffff... No, a tak se rozhodla stejně jako Poberti, že se stane zvěromágem. Trvalo to dlouho. 2 roky. Ale zvládla to. Dokáže se změnit na nádherné bílé feny.

___________________________

"Sbohem matko" rozloučila jsem se se svojí matkou v domě.

Beru za kliku, otevírám dveře, posunuju jednu nohu, druhou nohu, kufr a rychle s hlasitým prásknutím zavírám dveře.

Ano, je to tady! Jsem pryč z toho domu hrůzy na dalších 10 měsíců. Teda, doufám, že se sem za tenhle rok nebudu muset vracet.

Je 1. září a já právě mířím na nádraží King's Cross. A tam konečně po dvou měsících se uvidím s kamarády!
___________________________

"Daisyyyy"
"Chloooi" začala strašně pištět Dais, když jsem vešla do kupé, kde už byli všichni moji přátelé.

Se všemi jsem se přivítala a pustili se do živé konverzace. Velmi živé, neboť jsme přinutili Lily, aby si sedla do kupé kde bude James, tudíž celou cestu posloucháme: " Liluško, rande?" a " Chcípni Pottere!"

Cesta uběhla jako voda a teď už sedíme ve Velké síni a ládujeme se výborným jídlem.

Dnes je úplněk, tudíž já a Remus jsme bílí jak stěna.

Je to hrozné. Teď tu tak sedím ve Velké síni a za pár hodin budu běhat po lese jako krvelačné zvíře. Ani si nestihnu zajít na pokoj. Jak já to nenávidím, ale naštěstí je tam se mnou Dais.

"Chlo, koukej!" zašeptala vyděšeně Daisy s já se koukla kam ukazovala.

A doprdele. Dneska se začal ukazovat měsíc nějak dřív.

Daisy mě popadla a běželi jsme pryč z hradu. Nestihneme to.

Ještě pár set metrů a jsme tam. Jenže to je daleko. Moje přeměna začala.

Cítím jen hroznou bolest a to, jak mě Daisy vláčí směrem k Zapovězenému lesu. Je to nesnesitelné, ještě nohy a ...je ze mě komplet vlkodlak. Né, už to bude. Mozek se vypíná za 3...2...1...teď.

Tma.