Chloe and Marauders

XXXII.

Něco teplého a poddajného na mých ústech mě nutí vymanit se z říše spánků. Co to ale je? Nepatrně trhnu hlavou a v tu chvíli mi v ní projede prudká bolest. Opatrně otevřu alespoň malinko víčka a zahledím se do oříškových očí. Nedochází mi kdo to je. Vím, že toho někoho znám, ale můj otupělý bolavý mozek nemůže přijít na to, kdo to je. Ona osoba se na mě usměje a znovu se ke mě nakloní a přiloží své rty na ty mé. Bylo to tak příjemné! Únava mě však přemohla a já na chvíli zase zavřela oči.

Probudili mě až silné protesty mého žaludku. Vystřelila jsem z postele, načež jsem sebou málem sekla o zem, jak se mi zatočila hlava. Snažila jsem se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat do koupelny, ale ta zmizela. Vždy byla rovně a pak do leva. A teď tam místo toho stojí skříň. Ano! Skříň!

"Co tady pro Merlinovy starý fusky dělá skříň?" vyšilovala jsem, protože můj žaludek měl velkou potřebu se vyprázdnit. Rozhlédla jsem se po celé komnatě a málem dostala infarkt! Kde to k sakru jsem? Nebo spíš: Kde je tady urychleně koupelna?!

Na druhé straně pokoje byly dveře, které by teoreticky mohly vést k záchodu! S rukou na protestujícím břichu jsem se tam dobelhala a otevřela. A opravdu se tam nacházela obrovská koupelna. To mě teď vůbec nezajímalo. Můj žaludek to nevydržel a já to nestihla k záchodu. Chytla jsem si vlasy a vyzvracela se do vany.

Unaveně jsem si sedla na studené tyrkysové kachličky a opřela si o ně i hlavu. Bylo mi na umření. S obrovským sebezapřením jsem se zvedla a přesla k umyvadlu. Rukama jsem se o něj zapřela a vzhlédla k zrcadlu.

Zahleděla jsem se na dívku naproti mne. Zelený obličej, který zdobily čerstvé řezné ranky. Vlasy byly slepené něčím nedefinovým a vypadaly dost nešťastně a uboze. Stejně jako já celá.

Pootočila jsem kohoutkem a nabrala si hrst vody do dlaně. Ledovou vodu jsem si vychrstla do obličeje a následně si i vypláchla pusu.

Opustila jsem koupelnu a zamířila ke kulatému stolu z dubového dřeva a nalezla na něm vzkaz, lahvičku a jídlo. Jídlo jsem od sebe odsunula hned a místo toho se zahleděla na popsaný pergamen.

Chloe, vem si lektvar, bude ti líp. Do školy nemusíš, jsi omluvená. Prospi se a něco i sněz. Přijdu se na tebe podívat okolo půl třetí. L.

L? L?! Kdo je L? Jedině... Ne! Ty rty byly Lukase McGonagalla? Merline, stůj při mě. Gratuluju Dyvoir! Ty opravdu nemáš problémů dost, viď?

Odzátkovala jsem lektvar a s odporem ho vypila. Málem jsem ho zase vyklopila zpátky. To je tak nechutný! Naštěstí po požití se mi začalo pomalu ulevovat. Na jídlo jsem se ale fakt ještě necítila.

Nevím, co se včera dělo a asi to ani vědět nechci. Nechci se stydět. Musím být do půl třetí pryč a teď je... TŘIČTVRTĚ NA DVĚ! Musím zmizet! Na stolečku jsem viděla svojí hůlku, tak jsem ji vzala, navlékla si svoje, sice potrhané džíny. Do nich jsem zastrčila vypůjčené tričko, nejspíše Lukasovo. Vydala jsem se do koupelny a uklidila tu spoušť. Vykouzlila jsem si gumičku a stáhla si své zacuchané vlasy tak, aby vypadaly alespoň trochu k světu. Ne, že by to bylo lepší o moc, ale snaha se cení.

Na pergamen jsem načmárala slovo díky a vyšla z pokoje. Objevila jsem se v mě docela známém kabinetě Lukase McGonagalla. Tak jak jsem očekávala. Odemkla jsem si dveře kabinetu a vyšla ven na chodbu. Rozešla jsem se chodbou a tak už jsem neviděla, jak o dvacet minut později nachází můj profesor obrany svojí komnatu prázdnou a se smutným úsměvem bere do ruky mé rozřezané tričko a je zklamaný.

___________________________

"Chloe!"

Procházela jsem kolem obrazu Barda Beedleho a měla jsem pocit, jako že mě někdo volá. Ale nejspíš jsem jenom moc unavená.

"Chloe Dyvoir, stůj!"

On mě fakt asi někdo volá, co? Otočila jsem se a snažila se rozpoznat, kdo to ke mě běží.

"Thori Broof?" vydala jsem ze sebe podivně chraplavým hlasem načež jsem si odkašlala. "Jsi to ty?"

Hnědovláska s pihami po obličeji se usmála a vydýchávala se ze svého běhu. "Jo, jsem to já."

Nejistě jsem si přešlápla a nevěděla jsem co říct. Nechtěla jsem slyšet žádné slova vděku. Snažila jsem se ji co nejvíce vyhýbat. Nedokážu se ji podivat do očí. Moje rodina ji zabila bratry.

Ona situaci vyřešila po svém. Pevně mě objala. Byla jsem vykolejená. Nečekala jsem to. Objala jsem ji nazpět.

"Děkuju ti. Strašně dlouho jsem z McGonagallky páčila kdo mi zaplatil studium," pustila mě a rychle si otřela její lehce vlhké oči. "Moc to pro celou rodinu znamená. I Tanya si alespoň ten půlrok užila a teď už čeká miminko s klukem, kterého tady poznala. Mám ti od ni nastotisíckrát poděkovat."

Jakmile to dopověděla, zazvonilo. Otočila se a zmizela v tmavé chodbě. Stala jsem uprostřed chodby. Zaražená, dojatá i smutná.

Nejistě jsem vykročila vpřed, ale teď mé kroky nevedly do nebelvírské věže, ale do bradavického sovince,

__________________________

Děkuju, že jsi mi to přišla říct. Moc to pro mě znamená.

Kdyby si něco potřebovala, stačí za mnou přijít a já ti pomůžu.

Tvoje Chloe.

Dopsala jsem na koleni krátký vzkaz a vložila ho do obálky. Písknutím jsem si přivolala jednu sovu pálenou a předala ji dopis.

"Dones to Thori Broof."

Pohladila jsem ji po křídlech a ona vylétla doručit dopis. Stoupla jsem si na okno a sledovala, jak sova mizí mezi bradavickými věžemi.

Shlédla jsem pod sebe a najednou mě napadlo, jaké by bylo udělat krok z té výšky.

Jak dlouho bych letěla? Přežila bych to? Nebo spíš: Chtěla bych to přežít?

Nebylo by lehčí to všechno ukončit a nechat všechny problémy za sebou?
Remuse, Lukase, Voldemorta, Augustuse i toho Brubála?

Jaký bych měla pohřeb? Chyběla bych někomu? Nebo bych jenom upadla v zapomnění?

Je tu něco, pro koho bych se chtěla dál trápit? Pro koho bych dál drtila své srdce na práškový cukr?

Ne.

Rozhodla jsem se. Nechci a nebudu se dál trápit. Nechám se vtáhnout do náruče smrti.

Plakala jsem a vykročila do vzduchu. Svět se najednou roztančil všemi barvami a já přestala naprosto ovládat své tělo.

Netušila jsem proč jsem to udělala a zapomněla třeba na Thori a Noaha.

Radši jsem proto zavřela oči a nechala svůj život v rukách osudu.

Už jsem zase tu! Jak se vám líbila podle mě docela zvláštní kapitola? Za veškeré ohlasy a připomínky budu jenom ráda!

Vaše muggleborn_writerka❤️