Chloe and Marauders

XXV.

Zima se přehoupla v jaro a to zase v léto. Šestý ročník skončil, studenti z Ilvermony už dávno tropí lumpárny zpátky v Americe a já zažila nezapomenutelné prázdniny s mým kamarádem Tobiasem, se kterým jsem měsíc v Bradavicích dokonce chodila! Ale uznali jsme, že jako přátelé nám to bude klapat víc. A měli jsme pravdu.

Než výprava z Ameriky odjela z Bradavic, tak mě Tobias pozval do Ameriky. A já si přece slíbila, že si tyhle prázdniny užiju na maximum, než si budu muset vzít tu zrůdu. Jo, já vám vlastně neřekla, že se ze svatby nepůjde vyvlíknout?

Flashback

"Matko, chci tě o něco požádat. Sestra vám nechce přidělávat starosti, tak za vámi jdu já" ušklíbla jsem se. Já jim dělám starosti ráda. "Víte, Noah Rookwood je hnusný vůči Kamoli, tak bych vás chtěla požádat, zda-li by se to nedalo zrušit. Kamoli si našla daleko vhodnějšího partnera"

"Chloe, mě neoblafneš. Vím o co vám jde. Ale dobře, ale pod jednou podmínkou. Ty si vezmeš Augustuse." medově zazpívala a já se zděsila. Reg a Kamol se milují, nemůžu je rozdělit. Takže to znamená, že...

"Dobře, vezmu si ho" vydechla jsem poraženě a pomysela jsem si, že můj osud je zpečetěň. Nemá cenu to protahovat, čím dřív budu pryč...

Užiju si, ale poslední svobodné léto. Pořádně a nezapomenutelně. To si slibuju.

End of flashback

To jsem to dopadla.

Jo, kdyby vás zajímalo co právě dělám, tak právě běžím jak splašená na nádraží King's Cross, protože vlak odjíždí přesně za tři minuty. Jelikož nejsem ani na nádraží, tak to asi kapku nestíhám.

Vlasy mi vlajou za mnou a mé nové boty z Texasu se odráží od sluncem rozpražené země. Funím jak lokomotiva, ale vbíhám se zmenšeným kufrem v kapse na nádraží z kterého odjíždí ten známý bradavický express.

Oddychnu si, ale pořád v mírném poklusu běžím přes mostek na nástupiště 9 a 10.

Ve spěchu se podívám na hodinky a vyděsím se, protože do odjezdu vlaku zbývá minuta a osmadvacet vteřin.

Na nic nečekám a vyběhnu proti kamenné zdi. Čekám, že se objevím na nástupišti, ale místo toho ucítím tvrdý náraz a křupnutí v mém zápěstí.

Merline, já jsem husa! Já vběhla mezi blbý překážky. To je výborný, asi jsem si zlomila ruku. Bomba!

Všichni se na mě dívají jak na exota - fakt se jim nedivím - ale já s dalším sprintem proběhnu tentokrát už správnou přepážku.

Hrůza mě přepadne, když už express uvidím v pohybu.

Fajn, dlouho jsem se neproběhla. Nasadím turbo tempo a doháním vlak. Těsně před výjezdem vlaku z nástupiště skočím na takovou tu malou plošinku vzadu na vlaku. Moje ruka lehce odumírá bolestí, ale tak co? Vyléčit si ji můžu potom.

Stihla jsem to. Wohoou! Teď jen přejít přes vrch vlak a skočit vrchním okýnkem do nebelvírské části vlaku, která je merlinužel až vepředu vlaku.

Kaskadér Chloe přichází na scénu. Možná je to posledních deset minut života, ale co. Risk je zisk!

Pořádně si zadělám kapsy a zachytnu se za vršek vlaku - jen jednou rukou podotýkám - a vyšvyhnu jsem si nohy nahoru, ale vítr mě málem srazí zase zpátky. To by asi nebylo úplně příjemné.

Přiznávám, že je to milionkrát těžší, než ve filmu, který mi pouštěl před týdnem Tobias ve Washingtnu D.C.

Ve filmu chodili po nohou. V realitě se plazím. Proč jsem k sakru nezůstala na tý plošince?!

Zmijozelské vagóny překonány. Teď se dostat na ty, které májí být mrzimorské. Všichni ale stejně sedí úplně jinak. Havraspárští v mrzimorské části, nebelvírštví v havraspárské a tak. Najít tu naši cáklou partu bude oříšek.

Jsem na území Mrzimoru, supr. Naše partička bude nejspíš v nebelvírských vagónech. Vlastenci.

Dobrý, jsem u Nebelvíru. Potlesk pro mě! A teď jdu udělat velmi kaskadérský kousek. Nohy jsem si zahákla za takovou železnou tyčku a předklonila se, stáhla okýnko kupéčka a strčila tam hlavu.

Výrazy těch třeťáků byli k nezaplacení.

"Nazdar prcci, nevíte kde sedí Poberti?" zazubila jsem se na ně s hlavou dolů.

Vystrašeně přikývli a jeden z nich vykoktal, že 6 kupé dopředu.

Vyhoupla jsem se zpátky nahoru a málem zase sletěla. Pomalu jsem odpočítala 8 kupé a zaradovala se, když jsem zjistila, že ono kupé má střešní okénko, kterým budu moc epesně skočit dovnitř.

Trhnutím zdravou rukou jsem otevřela poklop a opatrně skočila dovnitř. Dopadla jsem na zadek. Opravdu skvělý a nezapomenutelný příchod. Zvednu svůj velectěný naražený zadeček a přidám se k všeobecnému záchvatu smíchu, který jsem způsobila.

"Ty jsi přišla střešním okýnkem?" zakroutila pobaveně Char hlavou. "Ještě mi řekni, že si nestíhala vlak, naskočila na tu zadní plošinku a přešla celej vlak horem"

Všichni na mě upřeli pohledy a já se jen nevinně zaculila.

"Jako vážně? Dyvoir, musím uznat, že máš styl" plácl si se mnou Sirius a já sebou hodila na sedačku.

"Ještě ji v tom podporuj!" pleskla Daisy Siriuse po hlavě a pak mi skočila kolem krku a stejně tak udělaly i Charlotte a Lil.

"Ty jedna malá! Odjedeš si do Ameriky a necháš nás tady přes léto samotný! Víš jak si nám chyběla?" brečela mi do ramen Charlotte a já si ji podezřívavě změřila.

"Hele, nejsi nějaká přecitlivělá?" zamračila jsem se a potom jsem zavýskla. „Ty jseš těhotná?"

"CO?" ozvalo se z celého kupé a mě vylítlo obočí až na Astronomku, když na mě Char spiklenecky mrkla.

"Ježiši, klid" mávla jsem nad tím rukou, aby se všichni uklidnili. Můj mozek však klidný opravdu nebyl. Přemýšlela jsem nad tím, kdy se Remusovi podařilo ji zbouchnout. Protože teď mám definitivně po šanci mít svou lásku.

S povzdechem jsem se chtěla posadit, když jsem si všimla malého obtloustlého kluka vedle Jamese.

"A ty jsi kdo?"

"P-Peter P-Pet-tigrew" vykoktal

"Tak Petře, já jsem Chloe a-" nedopověděla jsem protože mě vyrušila Lily.

"Chloe, pojď si se mnou zahrát Řachavého Petra!"

Hm, tak se budu muset seznámit jindy. Ale stejně se mi na tom buřtíkovi něco nezdá. To se vyřeší později, teď si jdu vychutnat poslední cestu vlakem do Bradavic.

Poslední cesta tam. Poslední cesta zpět a potom už krutá neúprosná realita.