Chloe and Marauders

XVIII.

"Co nám chtějí?"

"Když mě matka 'unášela' z nemocnice říkala, že 'doma' čeká návštěva" odpověděla jsem ji a sama byla napnutá co se děje. Že by nás chtěli seznámit s Pánem? To doufám ne.

"Ty jsi byla v nemocnici?" vypískla vyděšeně Kamoli a mě zahřálo u srdce.

"Ale nic vážnýho, jenom mi vyoperovali jeden orgán" zasmála jsem se nad svou lehkomyslností.

"Mozek?" popíchla mě a já se na ní jen zašklebila.

Blížili jsme se k společenskému salónu. Tam, kam jsme měli přijít. Každá jsme nasadila neprostupnou masku, uhladili si černé šaty a zaklepaly na dveře.

"Vstupte" ozvalo se a skřítek nám otevřel dveře.

To co tam bylo nám - tedy spíš mě - vyrazilo dech.

Na křeslech seděli moji rodiče - což by nebylo tak neobvyklé - a Rookwoodovi. Manželé Rookwoodovi, Augustus a Noah. Noah se tvářil naprosto zničeně, zatímco Augustusovi hrál na rtech povýšenecký úsměv. A to neznamenalo nic dobrého.

Já i Kamoli jsme se zastavili uprostřed salónku a udělali pukrlé. Co nejrychleji jsem zapadla do nejbližšího křesla a snažila se Noahovi pomocí mimiky vyslat otázku co má tahle maškárna znamenat.

"Jak jistě víte, slečny, za rok budete plnoleté a to znamá, že byste se měli provdat. A zde s vašimi rodiči jsme se domluvili, že to bude právě náš rod se kterým se spojí linie vašeho čistokrevného rodu" dořekl nejstarší Rookwood a mě se zatmělo před očima. Kamoli také vypadala, že za chvíli omdlí. Radši jsem mlčela, protože kdybych promluvila, tak bych nejspíš na všechny začala řvát.

"Přesně tak Adolphe" přitakala s ledovým úsměvem má 'matka'. " A jelikož se Augustus dostal do té nejlepší koleje, tak si může vybrat svou manželku "dopověděla a poukázala na nás dvě. Chtělo se mi zvracet. Z celé naší rodiny - až na sestru a babičku - a z celého tohohle systému. Vždyť to je jako vybírání masa z pultu. Na vteřinu jsem pevně semkla víčka k sobě, avšak s trhnutím jsem je zase otevřela, když Augustus vyřkl mé jméno.

"Chloe"

"Výborně, alespoň na ni dohlédneš a dáš ji co proto. A Kamoli trochu dá pozor zde na Noaha" přisadil si můj otec a já se trhavě nadechla. Měla jsem takový pocit, že se rozletím na milion kousíčků. Kam se poděla moje bojovnost? Nechám se vdát s maniakem a nakonec si ještě nechám vypálit znamení. To bude dokonalé.

"Musím na vzduch" rázně jsem se zvedla z křesla a co nejrychlejším krokem přešla ke dveřím a běžela pryč z tohoto domu. Vyběhla jsem na zahradu a opřela se o první strom, co jsem našla. Po tváři mi stekla osamocená slza. Já si ho nechci brát. Vypadá to, že přeháním, co? No, tak se vdáš, nebo u oltáře řeknš ne. Lehký. Ale ono to všechno hrozně bolí. Vemte to takhle: Skoro šestnáctiletá malá holka, zamilovaná a má si brát zrůdu se kterou má později splodit děti. Fuj.

Nejsem nijak silná, jen tak vypadám. Jsem taky jenom člověk. Ne zpovědnice na problémy za kterou mě všichni mají. Máte problém? Řekněte Chloe a ona to za vás vyřeší, ej!

"Chlo" ucítila jsem teplou ruku na mém rameni. Otočila jsem se a zadívala se do těch oříškových očí, co mě tak často uklidňovaly. Přitáhl si mě do medvědího obětí. Oproti situaci jsem se usmála a ještě víc se k němu přitulila. Díkybohu, že mám takového úžasného kamaráda.

"Noahu, jak mám s tou zrůdou žít? Kdyby měl alespoň trošku krásy, ale když ani tu nedostal? Nenacházím na něm žádně pozitivum." fňukala jsem mu do jeho svátečního hábitu.