Chloe and Marauders

XIV.

"Už se probírá!" uslyšela jsem matně kolem sebe. Snažila jsem se rozlepit víčka, ale moc mi to nešlo.

Na počtvrté se mi to povedlo a rozeznala jsem několik osob stojících nademnou. Pokud to jsou smrtijedi, tak už mě ani Brumbál nezachrání.

"Klid, my ti neublížíme" uklidnila mě mile vyhlížející paní, když jsem se vyděšeně posadila.

"Kde to jsem?" vydala jsem ze sebe chraplavým hlasem.

"Jsi u nás doma. Manžel se s tebou přemístil sem, protože jsi byla celá od krve ." vysvětlila mi ta milá osůbka, o které jsem nevěděla jak se jmenuje. Porozhlédla jsem se kolem a zjistila, že ležím na starém gauči a celkově to tu vypadalo dost oprýskaně.

Paní se nervózně ošila.

"Nejsme moc bohatí. Proto to tu vypadá, tak jak to vypadá. Jak se vlastně jmenuješ?"

"Chloe Dyvoir"

Celá rodina se zasekla v pohybu. Manžel, manželka i obě děti.

"Řekla jsem něco špatně?"

"Ne, to ne, jenom jestli ti už je dobře tak můžeš jít" odpověděl mi ten pán nakvašeně.

"Můžu se zeptat, kdo jste vy?"

"Broofovi" poprvé promluvila dívka v mém věku a mě okamžitě svitlo. Broofovi. Moje rodina, jako velcí Voldemortovi příznivci jim napadli dům a zabili dvě děti. Stalo se to minulé prázdniny.

Nahrnuli se mi slzy do očí. Jak to mohli udělat? Pohlédla jsem jim do očí. Pan Broof se tvářil naštvaně, paní Broofová brečela, starší z dcer mě probodávala nenávistným pohledem a mladší zase zkoumavým.

"Začni nám nadávat do mudlovských šmejdů! Jen směle do toho! Už jsi nám zabila bratry, teď můžeš dodělat ještě nás" pustila se do mě starší z dcer.

"Nech toho Tanyo!" okřikla ji mladší dívka.

"Proč? Vždyť nám zabila bratry a mi ji ještě máme pomáhat?" zlostně se na sestru obořila.

"No právě! Proč když je z rodiny Dyvoir bojovala proti smrtijedům a má na sobě nebelvírský hábit?" rozvíjela svou myšlenku ta mladší. Měla bych si zjistit jak se jmenuje.

"Tipuju, že ty k smrtijedům nepůjdeš." Zkonstatovala a usmála se na mě. "Thori Broof, těší mě"

"Chloe, taky mě těší" přijmula jsem její nabízenou ruku a potřásla s ní.

"Vím co vám udělali. A strašně se stydím. Nenávidím je." sklopila jsem pohled k zemi.

"Omlouváme se ti za předčasné závěry. Je to všechno strašně těžké. Tvoji rodiče nám vzali vše..."

"Moc děkuji za záchranu! Teď už musím" zvedla jsem se a sykla bolestí. Jizvy o sobě dávají vědět.

Přešla jsem ke krbu a nabrala si zelený prášek a vstoupila do plamenů.

"Vzhůru do pekel..." věnovala jsem poslední pohled Broofovým.

"Dyvoir Manor" vykřikla jsem a dnes již po několikáté se nechala znovu pohltit zelenými plameny ohně.

___________________________

"Remusi? Kurňa kde jsi?" bloudila jsem ve sklepeních Dyvoir Manor a snažila se v žalářích najít Remuse.

Hned od Broofových jsem se přenesla sem, neboť vím, že Pán Zla teď sídlí zde. A kde je tedy Remus? Ano, správně, na Dyvoir Manor. Ještě že tak. Kdyby byl třeba na Malfoy Manor... Dost! Konec polemizování.

Konečně jsem za jednou mříží viděla schoulené klubíčko podobné Removi. Strčila jsem klíč do zámku a otevřela mříže. Došla jsem k schoulené postavě a vytřeštila oči.

Byl to opravdu Rem, ale úplně od krve a v bezvědomí.

"Ennervate" zašeptala jsem a Remus se probral.

"Chloi?"

"Jsi to ty? Díkymerlinovy!" vydechla jsem úlevně.

"Promiň, nemyslel jsem-" začal se svými omluvami. Na to teď nebyl čas.

"To si nech na jindy. Musíme se dostat ke mě do pokoje. Můžeš chodit?"

Záporně zavrtěl hlavou.

"Mám plán! Vlez si do týhle tašky." pobídla jsem ho, ale on se na mě podíval dost skeptickým pohledem.

"Do tohohle? Jako nechci ti nic říkat, ale já zas nejsem úplně malinkej" snažil se trochu odlehčit situaci, ale vzhledem k tomu, že se nad námi nachází sám Voldemort, to nebylo úplně adekvátní.

"Neříká ti něco nezjistitelné zvětšovací kouzlo?"
"Tak to už chápu"

___________________________

Tiše jsem se kradla domem s Remusem v tašce a snažila se nevzbudit moc pozornosti.

Pomalu jsem procházela druhým patrem ke schodům, když přímo proti mě vyšla osoba zahalená v kápi.

Ano, přesně tak, měla jsem tu čest, stát naproti samotnému Pánu Zla. Rychle jsem se uklonila, tak jak to dělají domácí skřítkové a doufala, že se mi nepokusí vlézt do hlavy, protože to by byl můj konec.

Dříve jsem nitrobranu hravě zvládala a teď mám problém i s obyčejným mdloby na tebe. Co se to se mnou k sakru děje?

Už, už jsem si myslela, že jenom projde. To mi ale nebylo přáno.

Namířil na mě hůlkou a téměř neslyšně vyslovil ono ďábelské slovo.

"Crucio"

Ani jsem se nenadála a už jsem ležela v bolestných křečích a do těla se mi zabodávalo tisíce neviditelných nožů.

Trvalo to pro mě hodiny, i když to byla otázka minut, co mě mučil. Držela jsem se ze všech sil, abych neztratila vědomí.

Jako dar z nebes přišlo odklonění hůlky ode mě.

"Zvláštní, ostatní by už se zbláznili. Roliture, odnes ji do sklepení! Hned!Zítra si tě znovu prozkoušíme" pronesl hlasem, který mnou projížděl jako čerstvě nabroušená dýka. Chladný, nelítostný a smrtící.

Ucítila jsem trhnutí v pupíku a moje tělo se ocitlo na planině uprostřed lesa.

"Nemohl jsem to udělat má paní" slyšela jsem hlásek u mého ucha.

Poslední, co jsem vnímala, než jsem znovu propadla do bezvědomí, bylo do uší se zarývající PRÁSK.