Chloe and Marauders

XXXIV.

Bezmoc. Strach. Panika.

Tyto emoce mě teď ovládaly. Nedokázala jsem myslet. Mozek jsem měla obalený černou neprostupnou mlhou, která by mi jako zparalyzovala logické myšlení a namísto toho mi přehrávala všechny mé nejhorší vzpomínky pořád dokola.

Krvelačné oči vlkodlaka, těsně před tím, než do mě zabořil své zuby.

Má první přeměna.

Smrt babičky Agathy.

Tresty cruciem.

Ohnivý bič a fanatický lesk v očích mé matky, při jeho užívání.

Setkání s Voldemortem.

Remus, bezvládně ležící na dně kouzlem zvětšené tašky.

Byl to jen výčet z mých hrozných prožitků. Ale pořád se to opakovalo. Pořád. Jedna za druhou.

Nešlo to nijak zastavit. Chtěla jsem pryč. Ukončit ten řetězec. Snažila jsem se myslet na jednu alespoň trochu hezkou vzpomínku, ale nedařilo se.

Já to ale nevzdávala a zkoušela to znovu. A znovu.

Najednou se černá vypařila a s ní i všechny špatné vzpomínky.

To co nastalo poté se však dalo nazvat peklo.

V jednu jsem chvíli měla pocit, jako by jsem byla v jednom ohni. Každou buňku mi spaloval žár a připadala jsem si jako prase opékající se na ohni.

Bylo to neskutečné. Chtěla jsem ječet, zmítat se, dostat se pryč, ale nešlo to. Neměla jsem tělo a přesto jsem cítila bolest.

Chyběl mi hlas, sluch, ruce, nohy... Jediné co jsem měla byly vzpomínky a  zvláštně pracující myšlenky.

Cítila jsem jak se pro mě žár natahuje ještě víc.  Že natahuje svá chapadla dál, aby mi způsobil ještě větší utrpení. Aby spálil i to poslední, co mi zbylo.

Oheň vyšlehl obrovské dva ohnivé šlahouny a pohltil i můj mozek, myšlenky, zkrátka všechno.

Nebyla jsem, nepřemýšlela jsem, nevzpomínala jsem.

Je tak osvobozující nebýt. Neexistovat.

A pak to přišlo.

Procitla jsem. Cítila jsem všechno. Ruce, nohy, trup, záda.

Všude kolem mě bylo bílo. Vymeteno, vytřeno, čerstvě vymalováno.

Jemně jsem se pokusila zahýbat prsty a povedlo se. Bylo to však jako nějaký spouštěč.

V oblasti srdce se mi začala hromadit nějaká prapodivná energie.

Zesilovala.

Hodně.

Cítila jsem, jak mě začíná trhat na kusy. Zevnitř. Mučivě.

Z hrdla se mi vydral výkřik.

Výkřik, v bolesti se svíjející šelmy. Nelidský. Uširvoucí.

A vykřikla jsem zase, zase a zase. Ječela jsem jako smyslu zbavená, což jsem vlastně byla.

Neznámá energie naposled zesílila a vydrala si cestu ven z těla, přičemž jsem naposledy bolestně zaječela.

Zdálo se mi, že svítím. Jako žárovka, do které přicházel pořád nový a nový proud, aby mohla dál svítit. Bylo to vážně zvláštní.