Chloe and Marauders

XVI.

Od 19. prosince jsem tu. Ano, už celé dva dny jenom ležím na zádech s pípáky všude kolem. No co ,že jsem málem umřela? Já se neskutečně nudím.

A jak je na tom Remus? Ach, Remus... ještě se neprobral. Všechna zranění má vyléčené. Mohl by klidně zpátky do Bradavic, ale on se pořád nevzbudil.

Zatímco moje zranění ještě nejsou zacelená, můj mozek pracuje na plné obrátky. Docela mě bolí břicho. Vždyť mi taky museli vyoperovat mou rozdrcenou slezinu. Nu což, alespoň jsem lehčí.

Víte, co je ale nejhorší? Nikdo za mnou nebyl! Celý dva dny na samotce jen s lékouzelníky.

Noah zase zmizel, asi zpátky do Bradavic. Kamarádky a Poberti ještě nic neví. A díkybohu to snad neví ani Brumbál. Je to zvláštní, ale pomocí mého ukecávacího umu jsem přemluvila jednu lékouzelníci, aby mi zajistila sovu a dopisní papír.

Krásně jsem Brumbálovi v dopise vylíčila, že si mě rodina vyžádala a vzala jsem si Rema jako osobní doprovod. Pravdy na tom moc není, ale když se to vezme kolem a kolem, tak jsme 'doma' na Dyvoir Manor byli. Sice za ne moc příjemných podmínek, ale přesto byli.

Pro mě jako pro hyperaktivního člověka, je tohle fakt mor. Famrfrpál v průběhu věků jsem přečetla tam i zpátky několikrát, takže jen koukám do bílé zdi.

"Slečno Dyvoir, máme problém."

"Co se děje?" odtrhla jsem se z mé dosavadní činnosti a zadívala se na lékouzelnici, stojící ve dveřích.

"Je tady Albus Brumbál" odpověděla mi a já v duchu zaklela. Zjistil, kde jsme.

"Za mnou?"

"Za Vámi. Nikdo mu nic neřekl, musel na to nějak přijít sám. Mám ho k vám pustit?"

"Ach ano, klidně" odsouhlasila jsem ji kladně.

O pár vteřin déle už ve dveřích stál samotný Brumbál. Z očí mu sršeli blesky.

Díval se na mě tvrdým naštvaným pohledem. Statečně jsem mu pohled oplácela.

"Co jste si myslela? Že zdrhnete z Bradavic? Kde máte Lupina?" spustil a jeho věčný klid jakoby nikdy nebyl.

"Dobrý den, pane profesore" pozdravila  jsem ho drze.

"Dyvoir! Neštvěte mě. Myslíte si, že nevím o výletu do Dyvoir Manor, nebo jak jste se slečnou Walus nebyly pár dní ve škole? "

Mlčela jsem a drze se usmívala.

"Víte, pane profesore, něco jsem si potřebovala zařídit."

"Tak zařídit? A proč jste skončila u Munga? Kde máte Lupina? Chci s ním mluvit."

"Nešťastná shoda náhod a setkání s Pánem Zla?" zaculila jsem se, ale pak jsem nasadila chladný tón. "A Remus leží o pár dveří vedle. Jenom se ještě neprobudil"

Teď nemluvil zase on. Došli mu slova. Jen jeho obličej se rozsvítil prozřením.

"Obmotáte si nebelvíry kolem prstu a potom je všechny udáte Pánovi Zla. Vy jste ale mrcha" měřil si mě opovržlivým  pohledem a já se neuvěřitelně rozchechtala.

Celý pokoj naplnil můj hlasitý smích.

"To si o mě myslíte?"

"Ano, to si o Vás myslím" oplatil mi tvrdě. "Nemyslete si, že Vám to jenom tak projde, Dyvoir. Zničím celou vaši prolhanou smrtijedskou rodinu." otočil se na patě a rázným krokem vyrazil z pokoje a nezapomněl pořádně třísknout dveřmi.

Něvěřícně jsem se zadívala na dveře. Nikdy jsem ho neměla ráda, ale tohle? To přehnal dědek starej.

Já a smrtijed? Radši bych zemřela, než bych přijmula to ohavné znamení. Nikdy.