Chloe and Marauders

XXII.

Zdál se to jako normální poklidný středeční lednový oběd, ale v půlce těstovin s tuňákem vtrhl do síně náš školník.

"P-pane řediteli! Někdo tu tvrdí, že n-nutně m-musí mluvit s jedním studentem" zadýchaně vyklopil Brumbálovi a ten se jen zamračil a vyšel ven.

Takové ticho jako bylo v této obrovské místnosti teď, tu ještě nikdy nebylo. Každý čekal, jestli onen pán neznámý nejde za ním. Já samozřejmě čekala napnutá taky. Měla jsem takové jisté tušení kdo to je. Hned po Vánocích jsem napsala záhadnému Pierru Geronovi dopis, aby přijel on za mnou, protože já mám zákáz opouštět hrad v okolí 10km. Prokletý Brumbál.

Flashback

"Posaďte se" vyzval mě Brumbál. Nechal si mě zavolat po večeři. Asi bude řešit můj krátký předvánoční výlet. To teda brzo.

Sedla jsem si a nezaujatě si prohlížela své přírodní nehty.

"Dáte mi nějaké rozumné vysvětlení, proč jste zase utekla ze školy a zároveň s sebou vzala pana Lupina?"

"Proč jsem ho vlastně vzala s sebou?" dělala jsem, že přemýšlím. "Už to mám, já ho s sebou nebrala. Šel sám!"

"To vám budu věřit! Nebudu se s vámi vybavovat. Máte zákaz opouštět školu dva měsíce. Na školní pozemky můžete, ale do Prasinek ne. Pokud to porušíte tak letíte!" rozkřikl se. "Je vám to jasné?"

"Naprosto, pane řediteli" odvětila jsem ironicky a ušklíbla se na něj.

"A teď vypadněte!" zavrčel na mě a já s radostí odešla pryč

End of flashback

Blbec. Jak já ho nesnášim. A jak je vidět, tak on mě taky úplně nemusí.

Z mého vzpomínání a kletí mě vzbudila Daisy. "Pro koho to myslíš bude?"

"Netuším, Daisy. Netuším" pokrčila jsem rameny a dychtivě se zadívala na dveře, které se začali otevírat.

Dovnitř vešel Brumbál a za ním muž, který by věkově mohl být můj dědeček.

Ředitel se naštvaně odporoučel k učitelskému stolu, ale nezapomněl onoho cizince bedlivě a nenávistně pozorovat.

Přesunula jsem svoji pozornost na postaršího muže. Rozhlížel se, jakoby někoho hledal. To se nemůže normálně zeptat na jméno? Přišel k nebelvírskému stolu a začal si prohlížet každou studentku. Prošel skoro celý stůl, než měl na konci narazit na mě.

Proč vlastně sedím na konci stolu? S Char jsme se trochu chytili, takže sedíme já, Daisy a Sirius na konci stolu. Zbytek party sedí spolu s Charlotte na druhé straně. Včetně Remuse, který si z onoho večera nic nepamatuje.

Na mě se pan Záhadný zasekl a zaleskli se mu oči. Přistoupil ke mě. "Chloe?"

"A-Ano" zakoktala jsem se nadšením, že to je ten, kterého tak dlouho hledám. Postavila jsem se a potřásla si s ním rukou.

"Pierre Geron, jméno mé" usmál se dojatě a objal mě.

"Nepůjdeme někam jinam?" optala jsem se ho a rozhlídla se po síni. Všichni se na nás dívali, jako kdyby se tu objevili trollové.

Otočila jsem se, zářivě se usmála a uklonila se. "Představení skončilo, dámy a pánové"

Noahovi jsem naznačila palec nahoru. Jedině on o všem věděl. Následně jsme s Pierrem opustili místnost a zamířili do mé oblíbené KNP, aneb Komnaty Nejvyšší Potřeby.

___________________________

"Pierre, chtěla bych se vás zeptat: Kdo vlastně jste?" započala jsem konverzaci, když na mě jen zadumaně hleděl.

"Kdo jsem? To je složité" zamyslel se. "Víš co, já ti něco ukážu"

Vedle mého křesla se objevila myslánka. Starší muž si přiložil hůlku k hlavě a vytáhl si z ní stříbřité provazce, které následně vložil do myslánky. Pochybovačně jsem se na něj zadívala a když mi přikývl, tak jsem lehce nedůvěřivě položila svůj obličej do myslánky.

Objevila jsem se v KNP. Jako před chvílí. Jenže teď to tu vypadalo jinak.

Zaujali mě dvě poměrně známé osoby sedící na sedačce. První - asi sedmnáctiletá slečna - byla tak neskutečně podobná mé babičce Agathě a druhá osoba se zase podobala muži, kterého jsem poznala před několika málo minutami. Přišla jsem k nim, aby jsem slyšela jejich rozhovor.

"Jacobe, já si ho musím vzít, pochop to"

"Ale já tě miluju, Agatho! Jak se mám smířit s tím, že nebudeš se mnou." vyjekl zoufale nejspíše Jacob, který byl podobný Pierrovi. Mám v tom zmatek.

" Já tě taky miluju, Jacobe, ale chápej, že já tě nemůžu ohrozit. Jsem prokletá a přitahuje ho to ke mě! Nemůžu ti ublížit a navíc nejsi čistokrevný! Rodina by si tě našla a zabili by tě" plakala dívka a složila si hlavu do dlaní.

"To je mi jedno! Klidně kvůli tobě i zemřu. Prosím, Agath! Zůstaň se mnou" brečel už i chlapec.

"Ne, nemůžeš být se mnou! Vezmu si Richarda a ty zmiz z povrcha zemského! Změň si jméno, prosím"

"Fajn, jak chceš! Sbohem" zvedl se a rychlým krokem vyrazil z místnosti a prásknul za sebou dveřmi.

Obraz se rozplynul a já se objevila v nemocničním prostředí sv.Munga. Na lehátku ležela ona Agatha a rodila. Vedle ní seděl Jacob a držel ji za ruku. Žena neskutečně zakřičela a na svět vykouklo dítě. Lékouzelník ji ho předal. Mladý muž, který ji držel ruku znechuceně odvrátil hlavu. Nemohl se koukat, jak jeho láska objímá své dítě, které však není jeho.

"Edgar Revor Dyvoir" zašeptala Agatha a po tváři se jí skutáleli slzy. Slzy štěstí i neštěstí. V očích Jacoba se jevila nekonečná bolest.

Svět se se mnou zatočil a vyplyvl mě v obývacím pokoji nějakého domu. A hle! Zase ona dvojice tu je!

"Ve škole si mi řekla ať zmizím z povrchu zemského. Nejdřív mi přijde sova, že musím okamžitě za tebou a teď si tu osobně. Proč mi to děláš? Proč mi lámeš srdce na ještě větší kusy?" zanaříkal mladý hnědovlasý muž.

"Musím ti říct něco důležitého. J-Já jsem něco zjistila." odmlčela se. "Edgar není Richardův je tvůj. Pamatuješ jak den před posledním rozhovorem ve škole jsme byli u mě na pokoji a ...?"

Mladík ztratil řeč a nevěřícně se na ni zadíval. Ještě něco říkal, ale to už jsem se ocitla v mém světě vedle Pierra. Nebo Jacoba? Mám v tom zmatek.

"Co to má znamenat? A kdo je Jacob?"