Chloe and Marauders

XIII.

"Páni!" vydechla Lily, když ji při večeři přiletěla sova se zásilkou rudých růží.

Porozhlédla se po síni, a nenápadně se pohledem zastavila u Jamese, jestli to 'náhodou' nebyl on. James na ní však podle mých instrukcí jen žárlivě hleděl, takže Liluš Jamese vyloučila.

"Ty jo Lily, vypadá to, že Potter žárlivostí pukne" zasmála se Daisy na Jamesovu adresu. Jen jsem se malinko pousmála a v duchu zajásala, že náš plán vychází.

"No jo, ale kdo mi to může posílat? "

"Tak to netuším..." odpověděla jsem ji, potutelně se usmála a mrkla na Jamese.

___________________________

"Tak kde jsou?" zazoufala jsem

"To netuším, ale James nic neříkal, že by nebyl trénink, ne?" odpověděla mi Rosie, se kterou jsme čekaly, na famfrpálovém hřišti, než dorazí ostatní.

Podívala jsem se nad sebe a uviděla malinkou sovičku, blížící se k nám.

"Milé dámy, kdyby jste mě poslouchali, na minulém tréninku jsem říkal, že dnes trénink není. S láskou James" přečetla Rosie dopis, který jsme převzali od sovičky a obě jsme se rozesmáli.

"Ups, já ho asi neposlouchala! Když není ten trénik, co kdyby jsme si šli jen tak zalítat?" navrhla jsem ji a ona nadšeně souhlasila.

Nasedli jsme na košťata a vznesli se směrem k nebesům.

"To je naprosto úžasný!" zavýskla jsem a udělala na koštěti rychlou otočku. Rosie se jen zasmála a společně jsme se snesli trochu níž, aby jsme si mohli povídat.

"A jaký to je ve Francii?" započala jsem náš rozhovor. Rosie je totiž původem z Francie, ale začala chodit do Bradavic.

"Je to tam naprosto úžasné. Ale díkybohu, že nemusím chodit do Krásnohůlek. Mezi těma fintilkama bych to nezvládla" zasmála se a já spolu sní.

"Naprosto tě chápu!" souhlasila jsem s ní.  Já kdybych chodila do Krásnohůlek a musela se denně čančat... Brr!

"Strašně se tam o prázdninách vždycky těším, za mamkou, za strejdou Pierrem" vyprávěla mi se zapálením a ve mě se zvedla vlna naděje, že jsem našla onoho pana Pierra. Toho, kterého mi dala za úkol najít moje nejmilejší babička. Hledala jsem ve všech knihovnách, ptala se všech profesorů... Že by se na mě konečně usmálo štěstí?

"Jak se jmenuje tvůj strýček přijmením?" optala jsem se jí nedočkavě.

"Geron, proč se ptáš?" odvětila mi nechápavě a já v duchu tancovala oslavný taneček.

"Strašně dlouho jsem ho hledala, mohla by jsi mi říct, kde prosimtě bydlí?"

"No, bydlí v mudlovském městě Avignon, ulici Impasse des Puits, v takovým menším červeným domečku. Poznáš ho, je jediný v ulici této barvy."

"Děkuji ti na stotisíckrát! Jsi poklad. Ale teď mě omluv musím rychle do Francie." rozloučila jsem se s ní a rychlostí blesku letěla k nebelvírské věži.

___________________________

"Holky, budu pár dní pryč, tak si o mě nedělejte starosti a hlavně do ničeho netahejte Brumbála" vybalila jsem na ně, když moje kamarádky přišli do pokoje a už se sbalenou zvětšenou kabelkou jsem si to razila ke komnatě nejvyšší potřeby, kde jsem se rychle odletaxovala do Děravého kotle.

Pohltili mě zelené plameny a já se vynořila uprostřed bitvy, nic netušíc, že se za mnou přiletaxoval i Remus, který mě sledoval. To jsem zaregistrovala, až se objevil vedle mě a začal se mnou bok po boku odrážet smrtijedská kouzla. Nebudeme si nic nalhávat, čekala jsem klidnější cestu do Francie.

"Co tady doprdele děláš? Tys mě sledoval?" zařvala jsem na Remuse, zatímco jsem se snažila odrážet co nejvíce smrtijedských kleteb.

"Neměl bych se ptát spíš já kam si chtěla zmizet?" odpověděl mi a já podrážděně zavrčela. Remus nedával pozor a já viděla jak k němu letí paprsek světla. Naprosto přesně jsem věděla co je to za kouzlo. Reitero Vulnus*. Kouzlo, které otevírá staré rány. Rodiče ho na mě párkrát použili a jelikož to není nic příjemného, nemohla jsem dopustit, aby mladého vlkodlaka zasáhlo. Jednala jsem ve vteřině. Odrazila jsem další kletbu a skočila před Rema.

Kletba do mě napálila a já cítila, jak se mi otevírají všechny jizvy. Okamžitě mě pohltila neuvěřitelná bolest.

Remus na mě vyděšeně hleděl a tudíž si zase nevšimnul kletby, která k němu letěla. Kletba ho omráčila a jeden smrtijed k němu ihned přiskočil a přemístil se společně s bezvladným Remem pryč.

"Sakra" ulevila jsem si a snažila jsem se nevnímat ty potoky krve tekoucí po mém těle.  Musela jsem se teď bránit dvoum smrtijedům, což bylo hodně těžké, neboť jsem byla hodně oslabená a ještě k tomu mi poslední dobou šlo kouzlení dost z tuha.

"Mdloby na tebe" vykřikla jsem z posledních sil a k mému údivu se smrtijed svezl k zemi.

"Protego! Reducto!" skusila jsem, ale smrtijed mé snažení pokryl štítem.

V celé hospodě se bojovalo, prohrávali jsme. Můj štít byl pořád slabší a slabší, když mě někdo chytl za ruku a přemístil se se mnou. Potom už jsem ztratila vědomí.

*kouzlo Reitero Vulnus jsem si sama vymyslela. Možná ho už někdo pojmenoval jinak, ale já jsem ho pojmenovala takto, protože v latinštině Reitero Vulnus znamená opakovat rány.