Chloe and Marauders

VIII.

"Vítejte prvorozená dcero Chloe Archinoo Kimberley Dyvoir" zaskřehotal domácí skřítek Rolitur a uklonil se, až to vypadalo, že se líbá s pečlivě vycejchovanou podlahou.

"Děkuji Roliture, kde je matka?" optala jsem se trochu víc chladně, než jsem chtěla.
"V pracovně, má paní"
"Doveď mě k ní, prosím" usmála jsem se trošku na něj. Rolitur mě měl trochu rád, a já zase jeho. Byl to můj nejoblíbenější domácí skřítek.

Následovala jsem ho do třetího patra a počkala než mě uvede.

"Má paní, mohu vpustit vaší prvorozenou dceru dovnitř?" pronesl Rolitur, když jej matka vpustila dovnitř.

"Jistě" odvětila bez špetky zájmu.

"Dobrý den matko, potřebovala jste něco důležitého?" odříkala jsem naučenou větu když jsem vešla dovnitř. Teprve teď odklonila obličej od knihy a pozorně si mě prohlédla. Pod jejím rentgenovým pohledem jsem se otřásla.

S odpovědí si dala na čas.
"Jinak bych si tě sem nezavolala" jízlivě se ušklíbla a pokračovala " Ví někdo kam si jela? Brumbál? Tví kamarádi?"

"Ne matko, nikdo neví kam jsem jela"
"Dobře, něco tu pro tebe mám" odmlčela se a já nevěřícně kulila oči.

"Před časem jsem se zavázala neporušitelným slibem, že ti něco pár dní před tvými šestnáctými narozeninami dám, dělám to nerada, ale..." nedokončila větu a podala mi dopis. S předstíraným nezájmem jsem si ho zastrčila do kabelky a podívala se na matku.

"Děkuji matko"
"Jelikož budeš mít ty narozeniny, můžeš si letos vybrat šaty na náš ples sama. Ples bude 23.prosince a ty bez řečí přijedeš, vezmi si s sebou partnera, ale ať to není ten krvezrádce Black" dokončila a já chtěla začít bránit Siriuse, ale radši jsem nechala pusu zavřenou.

"Můžeš jít, pozdravuj sestru." vyprovodila mě z pracovny.

Když už jsem byla tady tak zajdu do svého pokoje.

Složitě jsem kouzly odemkla pokoj a pracně za sebou zase zamkla. Konečně jsem se mohla uvolnit, teď se sem nikdo nedostane. Skopla jsem boty a praštila jsem sebou do své postele.

Nevědomky jsem zavřela oči a usnula.

Oči jsem otevřela až v pozdním odpoledni. Malinko jsem se prospala, no nevadí.

Zůstala jsem ještě ležet a přemýšlet.

Musela jsem uznat, že toto byl zatím skoro nejnormálnější rozhovor s matkou. Měla asi dobrou náladu, že mě nechtěla trestat jen tak pro nic za nic. 

A co je vlastně v tom dopise? Zvědavost mě hlodala tak, že jsem vytáhla onen dopis.

Milá Kim,

doufám, že tento dopis čteš ještě před svými šestnáctými narozeninami. Všechno nejlepší! Jsem na tebe pyšná! Jsi moje malé zlatíčko, moje malá Kim. Teď už s tebou asi nejsem, ale i tak věřím, že se k tobě nechovají zase tak špatně.

Zlatíčko, nemám moc času, abych ti vysvětlila vše co bys měla vědět, proto tě moc prosím: Najdi mého starého přítele Pierra Gerona. Věř mu a buď silná.

Mám tě moc ráda a věřím ti.

Tvoje nejmilejší babička Agatha.

Brečela jsem strašně moc. Tak moc jsem jí měla ráda. Její laskavé oči, hřejivé objetí. Tak strašně moc mi chybí.

Babička Agatha byla maminka mého otce. Jako jediná z rodiny mě měla ráda. Brávala mě na mudlovská hřiště, abych si mohla hrát s ostatními dětmi. To ona mě utvrdila v názoru, že mudlové nejsou špatní. Byla můj vzor.