Chloe and Marauders

XVII.

"Dělej, vstávej! Nemáme moc času" ozval se chladný hlas vedle mé hlavy a tím mě dokonale probudil.

"M-Matko?" zakoktala jsem se z toho šoku. Jen se ušklíbla, mávla hůlkou a všechny moje věci se uložili do tašky a já na sobě měla černé šaty. Typické.

"Hejbni tou svou krvezrádskou zadnicí! Doma na nás čeká návštěva"

Nechápavě jsem nad zvedla obočí, ale u toho se rychle zvedla. Nestojím o rande s cruciem.

Surově mi chytla zraněné rameno a následně se se mnou zatočil svět a moje pohmoždněné vědomí to nevydrželo a vypnulo se.

___________________________

"Kamoli?"

"Chloe?" odpovědělo mi chladně mé dvojče a otevřelo mi dveře.

"Můžu dál?"

"Samozřejmě" vpustila mě dovnitř a snažila se hrát silnou, avšak na očích šlo vidět, že brečela.

Vešla jsem a zastavila se uprostřed místnosti. Nevím, jestli bylo správné mé jednání a mé úvahy, ale objala jsem ji.

Pevně, sestersky. Kamoli to nevydržela a rozbrečela se mi na ramenou a já začala natahovat taky.

Poprvé jsme se chovali jako sestry.

Nespletla jsem se. Od doby, co jsem si vyslechla jejich rozhovor jsem párkrát Kamol sledovala a utvrdila se v názoru, že není zas tak špatná. Samozřejmě, že mudly a mudlorozené neměla v lásce, ale ani neměla potřebu je zabíjet. S mnoha věcmi s ní nesouhlasím, ale cítím, že mi chybí. Chybí mi kus srdce. Chybí mi moje druhá půlka. Chybí mi moje dvojče.

"Copak ty už si nemyslíš, že jsem zrůda? Po tom, co jsem ti všechno udělala?" zeptala se mě nevěřícně, když jsme se po hodně dlouhé chvíli pustily.

"Nemohla si jinak. Chápu to. Nechtěla si zklamat rodiče" povzbudivě jsem se na ni usmála.

"Mohla. Mohla jsem se jim postavit jako ty. Třeba by si nebyla vlkodlak a neměla tolik jizev sama. Merline! Vždyť některé jsou ode mě. Jak se se mnou dokážeš bavit?" zoufala a zničeně si projížděla vlasy rukou.

"Kamoli, je to za námi. Dnes přežijeme ples a zítra na ten další půjdeš s úsměvem na tváři. S Regem. Pověz mi, jaký je. Já ho znám jen jako vlezdoprdelku, který podlejzá rodičům, teda, to říká Sirius." zasmála jsem se

Sama sebe jsem překvapila, jak optimisticky jsem zněla i přesto, že jsem před několika málo dny přišla o orgán a ani nevím, jestli se už Rem probudil.

"Počkat, jak víš o Regovi?" zareagovala okamžitě a její tváře nabrali červený odstín.

Spiklenecky jsem na ni mrkla a unaveně dopadla na její měkkou postel. Pořád mi nedělalo dobře tak dlouho stát.

Mé dvojče si lehlo vedle mě a začalo mi vyprávět o Regovi. Samé krásné věci. Tak to vypadá, že nebude tak hrozný, jak ho Tichošlápek popisoval. Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Poprvé jako sestry. 

V tu chvíli jsem byla přesvědčena, že tenhle den nemůže pokazit ani snobský ples. Kdybych jen věděla, co se dneska stane, asi bych tak optimistická nebyla.