Chloe and Marauders

XXVIII.

"Musí k Mungovi, madam!"

Dezorientovanost. Nepochopení. A následně tvrdé přistání v realitě.

Proč je ta realita, ale bílá? A proč to vypadá jako kdybych ležela na ošetřovně?

"Profesore! Nemůžu nic dělat! Vím, je mimo už 2 dny, ale Brumbál mi to zakázal!"

Ten hlas znám! Oba hlasy znám!

"Chloe, vzbuď se nám..."

Hlas synovce McGonnagalové u mého ucha a lehký dotek na mé ruce mě donutil otevřít své oči a upřít je na osobu, která drží mou ruku.

"Madam! Probudila se!"

Odvrátil ode mě pohled a jakmile přispěchala Poppy, tak se otočil a bez jediného výrazu nebo pohledu zmizel. Nechápu to! Nechápu jeho chování a taky proč se o mě tak zajímá!

"Drahoušku, vypiješ jenom tohle a bude ti líp," zašveholila a nalila všechny ty hnusy do mě. "Jak se cítíš?"

Jak se cítím? Vážně? Cítím se hrozně! Bezmocně! Zlomeně!

Jen mlčím. Koukám do stropu a doufám, že co nejdříve odejde. Uteču pryč.

"Tak já tě tu nechám. A zanedlouho přijdu."

Zavírá se u sebe v místnosti. Výborně. Čas zmizet.

Sesbírala jsem si svých pár věcí a s hůlkou v ruce opustila ošetřovnu.

Chodby jsou chladné. Kráčím k mé koleji, abych se dala do pořádku a nikdo nic nepoznal. To bych si ale přála moc. V pátém patře potkávám samotného ředitele Bradavic. Výborně!

"Ale, ale! Šípková Růženka se probudila. Jaká škoda," zastavuje se naproti mě a hledí na mě zezhora. A to nejsem žádný špunt!

Jen mu vzdorovitě hledím do očí. Nezmůžu se na jediné slovo. Ani na jedno.

"Zapomněla si nám mluvit? Nebo ti to strejda Volda zakázal?" posměšně se šklebí. Nevím co mě to popadlo, ale měla jsem nepředstavitelnou chuť mu ukázat kdo jsem.

"Já a smrtijed? Jen se klidně podívejte!" vyhrnula jsem si levý rukáv a ukázala mu své čisté předloktí. "Už mi doprdele věříte? Nebo co mám k sakru udělat?" hystericky jsem mávala rukama a slzy si už zase proklestily cestu pryč z mých očí a tvořily si vlhkou cestičku po mých tvářích.

"Nevěřím ti ani jedno prolhaný slovo, Chloe! Jsi jen manipulační mrcha co leze všem do zadku!" vyprskl na mě a to už jsem se neudržela. Vytrhla jsem si hůlku z opasku a namířila ji na něj. Ruka se mi klepala. On se jenom výsměšně koukal na mou hůlku.

"Co by si prosimtě udělala nejlepšímu kouzelníkovi všech dob?"

"Tohle! Mdloby na tebe!" máchla jsem hůlkou tak silně, že ředitel odlétl stejně jako Bellatrix a ztratil vědomí. Nestihl ani vytvořit štít. Pozorovat jeho nehybnost, mi připadalo až podivně uklidňující.

Rádoby vyrovnaným krokem jsem si pokračovala dál. V ložnici jsem se jen umyla a šla spát. Holky přišly zanedlouho, ale já již tvrdě předstírala spánek.

_______________

"Bradavický ředitel nalezen omráčený!"

Titulka Denního věštce i samotný incident zahltil dalšího rána celý kouzelnický svět. Školu čar a kouzel nevyjímaje. Nikdo však netušil, kdo je pachatel.

"To je strašný. Jak někdo mohl omráčit Brumbála? A ještě tak, že ho dostává do pořádku ošetřovatelka!"

"Klid Lily. Určitě pachatele najdou a dají mu co proto." uklidňoval ji Remus a já jen zhnuseně povytáhla nos. Brumbál tohle, Brubál támhleto. Nechtějí z něj udělat světce?!

"Vždyť on je naše jediná naděje proti Voldemortovi! Co bychom si bez něj počali? Já bych tomu útočníkovi zakroutil krkem, " rozvíjel debatu James a já to zase prostě nevydržela.

"Jediná naděje? Jediná naděje? A co jsme sakra my? Vzduch? Myslíte si, že Brumbál svede bitvu se všemi smrtijedy a pak dorazí i Voldemorta sám? Ne! To my prolijeme krev a on si bude všechno řídit z pohodlí ředitelny!" ječela jsem už přes celou Velkou síň. "Přemohl Grindelwalda, ale on byl jeden! Smrtijedů jsou stovky tisíce! Zabíjí každého!"

Zase. Zase jsem upoutala zraky všech.

"Ale fajn. Věřte mu. Je dobrý mít vůdce, to nepopírám, ale uvědomme si, že my jsme ta naděje. My! Ne Brumbál! My je dokážeme porazit. Takže ho přestaňte uctívat jako Merlina," dokončila jsem svůj monolog a plná zuřivosti vypochodovala ze Síně.

Nesnáším se za tuhle horkokrevnost. Nedokážu se už kontrolovat. Je toho moc.

Nezvládám to. To si musím konečně přiznat.

_____________

"Dobrý den, profesore" 

Odvážila jsem se zajít do kabinetu McGonagalla. Potřebuju zjistit co se stalo, že jsem skončila na ošetřovně.No a nikdo se mnou po mém ranním výstupu nechce mluvit. 

"Dobrý den, slečno" oplatil mi pozdrav a opřel se do křesla. Jen se na mě s povytáhnutým obočím koukal a nechával mě v rozpacích. V očích měl vepsanou však i nepatrnou známku nervozity. 

"Ehm... chtěla bych se vás zeptat, co se stalo, že jsem skončila na ošetřovně? Myslela jsem, že by jste to mohl vědět, když jste se tak vehementně hádal madam Pomfreyovou." ušklíbla jsem se pro sebe, když jeho tváře nabraly lehce červený podtón. Vypadá to, že se mi začíná vracet mé sebevědomí. 

"Pan Rookwood vás přinesl na ošetřovnu, že mělce dýcháte a nejde vás probudit. Opravdu ani madam to nezvládla. A po dvou dnech jste se probudila sama. Konec." založil si ruce na hrudi a prohrábl si své vlasy. Dokonalé vlasy, které... Dobře měla bych se krotit. 

"Fajn. Mám, ale ještě jednu otázku." přemýšlela jsem, jestli si opravdu tak moc zahrávat. Ale vlastně: nemám co ztratit! "Co mělo znamenat to pohlazení a tykání? Jak si to mám vysvětlit?" 

Asi minutu zíral na dveře, potom se zvednul a líným krokem se blížil ke mě. Díval se na mě ze shora. Chytl si moji bradu a zahleděl se do mých očí. 

"Nejsi obyčejná. Jsi dokonalá. Statečná. Tajemná. Každý tě chce. Ty to ale nevidíš." 

"Ale vždyť vy jste..." nechápavě jsem zúžila oči. Byl tak blízko u mě. Z nepochopitelného důvodu se mi zadrhával dech v hrdle. Vpíjela jsem se do jeho chtivých očí. 

"Jen zástěrka. Já a gay? Opravdu ne. Já jsem milovník žen. Hlavně těch tajemných..." poslední větu zašeptal a rukou mě pohladil po obličeji. Byla jsem jako zhypnotizovnaná. 

"Tak to je výborná zpráva" ztlumila jsem taky svůj hlas a jemu se rozšířily oči. Otřel se svým nosem o ten můj a nebezpečně se blížil k mým rozechvělým rtům. 

Byla to jako hodina než urazil onu převelikou a zdlouhavou trasu a konečně naše rty spojil v jedny.