►Ice Coffee◄

►Fire◄

Nancy

Nemohla jsem tomu uvěřit. Sedím v taxíku s klukem, do kterého je platonicky zamilovaná moje nejlepší kámoška! Jen doufám, že Nela nebude doma, nehodlám jí vysvětlovat, proč se mnou přijel její idol. Určitě by mě donutila si vzít ten druhý lístek, co koupila na jejich koncert. Před ním bych to nemohla odmítnout.

Taxikář zastavil před našim bytem a já už se chystala zaplatit, ale Taehyung mě zarazil.

"Zaplatím to, ber to jako poděkování."

"Už jsi mi poděkoval," namítla jsem a vylezla z auta.

"Jo, ale já si ani nevšimnu, když zaplatím za taxík," vylezl za mnou. Měl pravdu, byl hvězda, po světě ho žralo tisíce, možná i miliony holek, jeho peněženka nijak neutrpí ztrátou pár stovek korun. Než jsem stačila něco dalšího namítat, zaplatil. Dal taxikáři o dvě stovky navíc, vůbec mu nerozuměl kolik po něm chtěl, i přesto, že na něj chlap mluvil anglicky, tak Taehyung jen nějak mávl rukou ať si to nechá a šel ke mně.

"Ty neumíš anglicky?"

Zavrtěl světle růžovou hlavou. Když jsem se na něj tak dívala, byl opravdu roztomilý, roztomilejšího kluka jsem nepotkala. Je pravda, že jsem ještě nikdy nenarazila na roztomilého Čecha. Nadechla jsem se a odemkla domovní dveře. Pustila jsem Taehynga dál a zavedla ho po schodech do prvního ze čtyř podlaží. A pak ke dveřím napravo, v každém patře byly jen dva byty. Nelina teta sehnala tenhle byt v centru už dávno, teď se ale vdala a pořídili si s manželem domek. Tak to nabídla Nele a ta po tom hned skočila. Nájem neplatíme, takže ušetříme. Byt je pro nás dvě akorát, je útulný a slunný.

"Jak to, že umíš tolika jazyky?" zeptal se mě. Ruka zamrzla ve vzduchu, klíč zůstal trčet v zámku. Pohlédla jsem na něj přes rameno.

"Jednoho dne odsud hodlám vypadnout a přestěhovat se někam do Asie, ještě ale nevím kam, tak jsem se radši učila víc jazyků," usmála jsem se na něj.

Taehyung uznale pokýval hlavou a nechal mě odemknout. Já se ale ještě pro jistotu na něj usmála a varovala ho: "Kdyby náhodou byla doma spolubydlící, tak se ti předem omlouvám za možné zdravotní i psychické následky."

Taehyung

Hlasitě jsem polkl, když otočila klíčkem v zámku. Pokud ta její kamarádka je taková fanynka, jako ty holky co nás pronásledovaly, tak vyřiďte Kookiemu, že to já jsem mu snědl ty poslední nudle a moc mě to mrzí!

Nancy otevřela dveře, nechala mě projít do bytu a pak za námi zavřela.

"Nelo! Jsem doma!" zavolala někam do prostoru obývací místnosti. Vedle dveří byl velký botník a několik věšáčků na kabáty. Ihned bylo poznat, že tu žijou holky, ani smítko prachu, všude vázy s květinami a hlavně, ten botník byl zaplněný až po okraj.

"Dej si prosím boty na rohožku," poprosila mě Nancy. Skopl jsem tenisky a rozhlédl se po obýváku. Byl to velký otevřený prostor, naproti mně byla čtyři široká okna od podlahy až ke stropu, která do místnosti propouštěla tolik světla. Celá místnost byla zařízená do bílo šedé kombinace. Bílá kožená pohovka a křeslo, bílý lakovaný jídelní stůl, šedé stěny, ale doplňky byly zelené. Ani jsem se nepokoušel spočítat květináče.

Nancy si sundala boty, teď jsem si je konečně mohl prohlédnout, byly to obyčejné žluté Nike tenisky. Rozešel jsem se po dřevěné podlaze k několika fotkám na jedné skříňce. Nancy šla za mnou, jednu z fotek jsem vzal do ruky a usmál se. Byla na ní Nancy a nějaká blondýnka, která jí překrývala oči dlaní.

"To je Nela," ukázala na blondýnku s úsměvem. Otočil jsem na ni hlavu, byla zahleděná do úsměvu své kamarádky na fotce, usmál jsem se. Měla dlouhé husté tmavé řasy a pod levým okem malou pihu, plný spodní ret a malý nosík jako knoflík. A ty oči, nebyl jsem zvyklý na takové oči. V Korei mají všichni tmavě hnědé, až úplně černé. Tahle holka je měla světloulince šedé, skoro bílé, působilo to zvláštně krásně. Pak se na mě nečekaně podívala. Rychle jsem sklopil oči zpátky k fotce, načapala mě, jak si ji prohlížím.

"Ty toho moc nenamluvíš, co?" Otázka mě zaskočila. Kluci by hlasitě protestovali.

"To by ses divila," zakřenil jsem se na ni.

"Nechceš ještě někam zajít, je docela hezky a..." zpoza rohu vyšla ta blondýnka, slova se jí zasekla v ústech a zůstala stát uprostřed místnosti s otevřenou pusou a vytaženým obočím až k vlasům.

"Nancy, řekni mi, že mám halucinace..." pípla. Vůbec jsem netušil co říká. Nancy se na mě usmála a pak šla za kamarádkou. Něco jí povídala, ale blondýnka vypadala, jako by ji nevnímala, stále s tím stejným výrazem upírala zelené oči na mě. Pak se jí roztáhla ústa pomalu do širokého úsměvu. Co se bude dít teď?

"Nelo, hlavně klid!" zatřásla s ní se smíchem Nancy. Blondýnka ale zapištěla. Trhl jsem sebou. I Nancy od ní polekaně odskočila. Rozběhla se po šedém chlupatém koberci ke mně. Vyděšeně jsem před sebe dal ruce na obranu, ona se ale skrčila a vyhnula se jim, její ruce se mi obmotaly kolem pasu a její tvář se mi přitiskla na břicho. S vytřeštěnýma očima jsem se bezmocně podíval na Nancy, ta se ohýbala v pase a nejspíš se kvůli přívalu smíchu dusila.

"Taehyungu... to je... Nela," představila mi svoji kamarádku v pauzách mezi dalšími dávkami smíchu. "Nelo, ty už Taehyunga nejspíš znáš," zakřenila se.

"Sundáš ji ze mně, prosím?" sepjal jsem ruce v prosebném gestu. Ona se zase zatvářila jako sluníčko.

"No, já nevím, Nelo, chceš od Taehyunga?" střídala jazyky. Jako odpověď Nela rázně zavrtěla hlavou, až jsem se musel ošít, jsem strašně lechtivý. Ale blondýnka dál vrtěla zběsile hlavou. Málem jsem se s ní svalil na zem, strašně to lechtalo!

"Prosím! Zbav mně jí!" smál jsem se. Myslím, že Nancy si o mně myslela, že jsem blázen. A asi jí mě bylo líto. Přišla k nám a vzala Neliny ruce do svých, osvobodila mě ze železného sevření její kamarádky a odtáhla ji ode mě.

"I am so sorry, but I love you!" usmívala se křečovitě Nela. Podíval jsem se zmateně na Nancy.

"Říká, že si tě jednou vezme a odnese do své komnaty v nejvyšší věži," naklonila hlavu na stranu. Vzala Nelu za ramena a zatlačila ji do sedačky, co nejdál ode mě.

"Chceš si zavolat? V kuchyni máme pevnou linku, nebo ti můžu půjčit mobil," usmála se a ukázala na kuchyňskou linku, která byla ve stejné místnosti, s obývákem se doplňovaly barovými stoličkami, bílými, samozřejmě.

"Ne, to je dobrý, mám svůj," vytáhl jsem z kapsy telefon a poděkoval Nancy širokým úsměvem. Kývla hlavou a odvedla Nelu někam úzkou chodbou vedle kuchyňské linky. Podíval jsem se na displej mobilu.

"Sakra!" zaklel jsem nahlas. Osm zmeškaných hovorů a šestnáct zpráv. Vytočil jsem první číslo. Z druhé strany telefonu se ozval naštvaný, ale zároveň i trochu vyděšený hlas Jina. Chvíli jsem počkal, až se uklidní a pak jsem se ho jednoduše zeptal: "Mami, prosím, vyzvedneš mě?"

-Hiroki Kotone