►Ice Coffee◄

►DNA◄

Taehyung

Seděl jsem na záplatové sedačce a nervózně si přejížděl jazykem po dolním rtu. Naproti mně v křesle jako královna trůnila Rose. Ruce ladně položené na opěradlech s nohou přes nohu. Probodávala mě vražedným pohledem a nesouhlasně kroutila hlavou.

   Nancy mě tu s ní nechala a šla uspat bratříčka. I když jsem si to moc neuvědomoval, zastesklo se mi po mých sourozencích. Poslední dobou jsem je viděl jsem tak málo, že si jejich tváře pamatuji jen z fotek a videí. Moje sestřička prožívá nejkrásnější období dítěte a já si s ní o tom nemohu ani promluvit.

   "Ehm, takže..." začal jsem nervózně po odkašlání.

   "Kolik ti je?" vypálila na mě stručnou otázku. Já byl v tu chvíli ale tak zaskočený, že jsem jen naprázdno polkl a čuměl na ni.

   "Jsi hluchý, nebo němí?" povytáhla jedno obočí.

   "Je... bude mi dvacet dva," vysoukal jsem ze sebe.

   "Jakého věku?"

   "Cože?" nechápal jsem.

   "Dvacet dva našeho nebo korejského?"

   "Vašeho."

   Přišlo mi to trapné a divné zároveň. Naše konverzace nepřipomínala konverzaci už jen tím, jak jednoduché otázky a odpovědi mezi námi padly.

   "Jsi o dost starší než ségra," zabručela.

   "O tolik zase ne." Nevím, co to do mě vjelo, ale začal jsem se bránit. Po uvědomění, že jsme s Nancy něco jako pár, jsem chtěl, aby všechno vycházelo (co šlo). A to zahrnovalo i zalíbení její rodině. Nechtěl jsem, aby si o mně Rose myslela, že jsem nějaký úchyl a pošuk.

   "Takže..." znovu jsem začal. "Umíš korejsky?"

   "kdyby ne, nemluvila bych s tebou korejsky, jako teď," odfrkla.

   No jasně, to mě taky mohlo napadnout...

   "Ale Nancy je ohledně jazyků mnohem víc zapálenější než já."

   "Vím proč, řekla mi, že odsud jednou odejde, ale ještě neví kam." Konečně jsem se něčeho chytil. O tomhle vím, o tom jsem se s Nany bavil!

   "Vytáhla na tebe tu historku s oblečením schovaném na půdě, co?" ušklíbla se.

   "No... jo," a jistota byla náhle v čudu.

   "Haha!" ukázala na mě posměšně prstem a chytla se v záchvatu falešného smíchu za břicho. "A tys jí to sežral?"

   "Tak tedy... proč se naučila tolika jazyky?"

   "Nevím, jestli ti už řekla tu sladkou informaci o naší podvraťácké matce."

   "Myslíš vaši macechu?"

   "Ne! Lucka je skvělá! Já myslím naši skutečnou matku. I když - skutečná se jí dá jen těžko říkat" Poslední větu si zamrmla spíš jen pro sebe. Při čemž se odvrátila. Po malé odmlce po mně hodila očkem a mírně se pousmála. Bylo zvláštní, vidět ji se usmívat. Její obličej se v tu chvíli úplně změnil a byla své sestře víc podobná. "Nancy ti v něčem nelhala. Oblečení na půdě. Opravdu tam je, ale není její. Je matčino. Táta ho tam zavřel, když zmizela."

   Zbystřil jsem. V jejím hlase byl slyšet smutkem a zlost najednou. Oči jí potemněly a mezi prsty začala žmoulat látku šátku, na místo opasku.

   "Moc si na ni nepamatuju, byla jsem ještě hodně malá. Ale Nancy, Nancy ji milovala. Strašně moc. Taky ji to stejnou silou strhlo k zemi. Hned věděla, co udělá, až bude moct. Slíbila sama sobě a mně, že ji najde a zjistí, proč nás opustila. Zapřisáhla se, že do té doby nebude moct být opravdu šťastná."

   Z jejích slov mi bylo úzko. Jen pomyšlení na to, že Pražské sluníčko není ve skutečnosti tak zářivé a i vevnitř, jak jsem si myslel, a mám chuť to napravit. Ukázat jí, že ona za nic nemůže. Není její povinností mámu najít, měla by být šťastná každičký den. Já chci, aby byla šťastná se mnou.

   "No a to se dostávám k tomu, pro mluví tolika jazyky a já ostatně taky. Asi měsíc potom nám přišel dopis. Psalo se v něm, že i kdybychom ji hledali, tak bychom museli prolézt celým kontinentem. Ten dopis měl razítko jedné poštovní pobočky v Soulu." S posledním slovem mi věnovala významný pohled.

   A ještě před tím, než jsem stihl zalapat po dechu:

   "Proč jsi mu to řekla, Rose?"

Nancy

Tohle říkat neměla. Jen čtyři lidé na celičkém světě... Jen čtyři. Tedy, teď už pět.

   "Nany," promluvil na mě konejšivým hlasem Tae. Asi viděl můj rozrušený, zklamaný a podvedený výraz ve tváři. Já s ním ale mluvit nechtěla. Potřebuju si jen zalézt do svého bývalého pokoje a... Já nevím, možná rozmlátit všechny rodinné fotky, které doteď přežily.

   "Nech mě být." A s těmi slovy jsem se otočila na podpatku a brala schody po dvou. Jakmile jsem za sebou zamkla dveře svého pokoje, ucítila jsem v očích slzy. Neměla jsem sílu je tam zadržovat. Bezmocně jsem se svezla podél dveří a přitiskla si kolena k hrudi.

   Já... Máma... Nevím, kde teď je. Opravdu ne. Ale pamatuji si, kde byla před dvanácti lety. Kde by byla, kdyby neodjela. Právě by nejspíš seděla přede mnou na zemi a utírala mi slzy s tím, že si je musím šetřit na ty radostně chvíle, při kterých budu chtít plakat štěstím. bez optání by udělala jahodovo-banánový koktejl, zalezla by si se mnou do postele a společně bychom se dívaly na pohádky od Disneyho. Na Popelku nebo Sněhurku, jelikož to byly... vlastně možná ještě jsou její nejoblíbenější princezny.

   Z myšlenek mě vytrhlo slabé klepání na dveře. Byly jen dvě možnosti, kdo za nimi stál.

   "Nany?"

   Jen jedna možnost.

   "Jdi pryč," vzlykla jsem.

   "Ne, budu tady," odmítl.

   Natočila jsem hlavu tak, abych lépe slyšela a utřela si nos o hřbet ruky. Bylo mi jedno, jak je to nehygienické.

   "A tím nemyslím jen tady - na zemi s čelem opřeným o dveře, ale tady jako tady... ehm... Nikam nepůjdu."

   "Jsi mizerný řečník," uchechtla jsem se stále s tvářemi od slz.

   "Jo, to máš pravdu." Z jeho hlasu jsem slyšela, jak se usmívá. Taky jsem zvedla koutky, jelikož... Pokaždé, když jsem v jeho přítomnosti, svírá moje srdce něco, co mě nutí se usmívat. Něco, co už dlouho mé srdce nezažilo.

   "Tae?"

   "Ano, Nany?"

   "Asi tě miluju."

   Chvíli bylo za dveřmi ticho. A pak už si ani nepamatuji jak, ale za krátký okamžik jsem seděla na zemi uprostřed pokoje v objetí s člověkem, který tohle všechno způsobil.

   "Asi?" šeptl mi do ucha.

   "Určitě."

Ahoj lidi :)

Já vím, dlouhoooooo jsem se sem neozvala, ale to víte. Vánoce a navíc... události ve světě kpopu mému dočasnému zkratu taky moc nepřispěly.

Neměla jsem sílu a ani náladu na psaní tak pozitivní postavy jako je Nancy, když jsem sama měla chuť všechno kolem sebe rozmlátit a pak to obrečet.

Ale...!

Už jsem zpátky! :D Sice trochu pochroumaná na dušičce a na rozumu, ale jsem zpátky! XD

- Hiroki Kotone