►Ice Coffee◄

►Singularity◄

Taehyung

Cítil jsem, jak do mě vplouvá nová energie. Ten okamžik, když jsem ji měl v náručí mě probudil k životu. Jako bych povstal z mrtvých a uvědomil si, že byla blbost umírat. Důvod mého žití tu pořád je, mezi živými, proč tedy nechávat ho tu samotný? Když je tu on, chci tu být taky.

   Chci být u ní.

   Seděli jsme na lavičce u Vltavy a nastavovali tváře slunečním paprskům. Všichni tři jsme mu posílali šťastné úsměvy, které byly v tu chvíli skutečné.

   Jungkook, Nancy a já.

   Nikdo nás nemohl vyrušit, nikdo nás nemohl vytrhnout z naší bubliny klidu, míru a lásky. Ani naše tichá slova, která se vznášela kolem našich hlav jako hebká peříčka.

   "Měli bychom se vrátit," oznámil nám Kook se zavřenýma očima. Nancy na to souhlasně zamručela a otevřela jedno oko, aby se na mě mohla ze strany podívat.

   Pozoroval jsem ji celou dobu. Jak byly její rty uvolněné a oči klidné. Kdysi jsem někde slyšel, jak se pozná, že někoho milujete. Přesněji dva odlišné názory. Jednou mi moje bývalá spolužačka vyznala lásku, zeptal jsem se jí, jak to poznala, že mě miluje, a ona mi na to odpověděla: "Pokaždé, když jsem v tvé blízkosti, splašeně mi buší srdce. Vždy, když tě vidím a vím, že jsi nablízku." V tu chvíli jsem si říkal, že jestli je láska taková, tak ji nechci. Nechci mít neustále pocit, že pokaždé, když jsem s tím, koho miluji, by mi mohlo vyskočit srdce z hrudi. A v ten stejný den, jako se mi vyznala moje spolužačka, jsem v parku potkal dívku. Seděla se svým malým bráškou na lavičce, jako teď sedíme my, a vysvětlovala mu, jak jednou pozná, že je to ta pravá. Její slova mě pohltila a já jim naslouchal, jako by to byla ta nejkrásnější písnička, co jsem kdy slyšel: "Posaď se vedle ní a poslouchej, co ti říká srdce. Pokud ti buší jako splašené, bojuje, namítá, nechce být dál v její společnosti. A pokud mlčí... Je to ta pravá. Víš, láska by podle mě neměla být o neustálém kontrolování krevního tlaku a rychlosti tepu a navíc... když ten člověk udělá něco výjimečného a tvé srdce se bude chovat pořád stejně splašeně jako obvykle, jak to pro tebe potom bude výjimečné? K výjimečným okamžikům by se měly připojit výjimečné pocity. Takže když budeš někoho držet za ruku a bude ti příjemně, zaplaví tě příjemný pocit klidu a míru a najednou ti tvá dívka vyzná lásku, tvé srdce se rozbuší a ty se budeš cítit jinak. Výjimečně. Chápeš?" Ano, chápu. Ona o tom ani nevěděla, ale dala mi životní lekci, která mě nejspíš zachránila ze života bez pravé lásky. Nikdy na její slova nezapomenu, doufám, že její bráška také ne.

   "Opravdu bychom měli jít, ostatní budou zase vyšilovat."

   "Vždyť už jdeme," zamumlala na to svým medovým hláskem Nancy, ale nehla se ani o kousek. Vlastně jen znovu zavřela obě dvě oči a zhluboka vydechla.

   A víte, co bylo na té chvíli nejlepší? Neslyšel jsem, že by její srdce běželo maraton. Cítila se stejně klidně, jako já v tuhle chvíli tady a teď. Cítila se příjemně se mnou.

   Láska.

   To samé, co cítím já a moje srdce nic nenamítá.

   Pomalu jsem vstal z lavičky a sklonil se před Nancy zády k ní. "Pojď, půjdeme."

   Naklonila se z lavičky ke mně, obmotala mi ruce kolem krku a já ji chytl pod koleny, pak jsem se narovnal a podíval se na Jungkooka. Díval se na nás s neutrálním výrazem v obličeji a já nevěděl, jestli jsem teď udělal správně, nebo vlastně on ani vůbec neví co si o tom celé má myslet.

   Cítil jsem, jak se Nancy přitiskla tváří na mé rameno a zhluboka se nadechla. "Krásně voníš..." šeptla mi do ucha a víc mě objala.

   Musel jsem se usmát, srdce mi trochu poskočilo, ale hned se zase uklidnilo. Ta dívka měla pravdu, byl to výjimečný pocit.

   A jak by ne, způsobila mi ho výjimečná dívka.

   "Myslím, že usnula," naklonil se ke mně Kook po chvíli chůze po Náplavce, směrem domů, s pohledem upřeným na klidnou tvář Nancy.

   "Tak ať, dneska se kvůli mně hodně stresovala."

   "Nemyslím si, že to, co prožívala, byl stres, spíš..." zamyslel se na chvíli, "Já nevím... Jak se holky cítí, když jdou za někým, koho milují?" upřel na mě ty své velké čokoládové oči a neuhnul mému překvapenému pohledu, po tom, co vypustil ta slova z úst.

    "Jo, slyšels správně. Smířil jsem se s tím. I víc než to. Já mám Nancy rád. Jsem i celkem rád, žes ji potkal. Nikdy bych ti neodpustil, kdyby jsi začal chodit s někým, kdo by se tě snažil odtrhnout od skupiny. Kdo by tě nám vzal. Ale Nancy... Nancy se zajímá. Zajímá se o nás o všechny a o to, abychom se měli dobře. Vím, že to ostatní ještě možná nevidí, ale uvidí, jen s ní musí strávit víc času, protože všechny názory, které si na ni udělali, byly zatím jen ze zpráv, z internetu, z novin a z té jedné noci. A při té se zrovna opila, takže..." ušklíbl se pobaveně u vzpomínky na tu noc.

   Usmál jsem se s ním, Nancy byla opravdu číslo. Zajímalo by mě, jestli si ještě pamatuje, co všechno mi tehdy říkala.

   Když jsme scházeli schody do metra, lidé na nás zvědavě koukali, ale nevěnovali nám víc pozornosti. Cizinci a šílené chování mladých lidí tu nejspíš bude na denním pořádku.

   Ale všiml jsem si jedné tříčlenné skupinky holek. Mou pozornost totiž upoutal blesk z mobilu, když si pořídila první fotku nás tří, jak nastupujeme k nim do vagónu metra.

   Snažil jsem se to ignorovat, ale když jsem slyšel, že jsme jim právě zajistili velmi bujarý rozhovor a naše jména byla prakticky každým druhým slovem, co řekly, začal jsem se cítit divně.

   Jungkook si toho všiml taky, chytil mě za předloktí a stiskl. Společně mě s Nancy na zádech odvedl dál do vagónu a postavil se před nás, zády k lidem.

   Dívali jsme si do očí a ani jeden nic neříkal.

   Ve chvílích jako je tahle, si vždy uvědomím, jak úžasného přítele mám. Nejlepšího kamaráda ze všech nejlepších kamarádů, co po Zemi chodí.

   A jsem rád, že můžu mít oboje - výjimečnou dívku a věrného přítele.

   Snad o ně nikdy nepřijdu.

- Hiroki Kotone