►Ice Coffee◄

►The Truth Untold◄

Jungkook

Domů, k nám na hotel, jsme se vrátili těsně po západu slunce. Všichni už na nás netrpělivě čekali v obýváku. Tedy, jen Namjoon a Jin, Suga měl na uších sluchátka a očividně spal, Hobiho moc zajímalo něco v mobilu a Jimin projížděl televizní kanály. Zatím si nás nevšimli, kdyby jo, spustil by Jimin poplach, což jsme teď nechtěli. Museli jsme dostat Nancy k nám do pokoje. A to bylo mnohem těžší, než jsem si zpočátku myslel.

   Nejdřív doufat, aby neslyšeli výtah, pak otevřít dveře bez zavrzání, Tae se s Nancy nevešel do futra a navíc jak se s Nancy hýbalo, mohla by se každou chvíli vzbudit a udělat rámus. Přeci jen... tak nějak jsme ji sem donesli bez jejího vědomí...

   Ale nakonec se podařilo, Nancy ležela spokojeně na Taeho posteli a nevydala ani hlásku. Teď nás čekala podle mě ta těžší část - jít za ostatními. A když jsem se podíval na Taehyunga, poznal jsem, že myslí na to samé.

   "Nevyhneme se tomu," zašeptal jsem s přehnanou artikulací, aby vůbec věděl, co říkám.

   "Já vím," napodobil mě.

   Povzdychl jsem si a chytl ho za ruku, aby se od Nancy vůbec dokázal hnout. Na těch pár minut to musí vydržet.

   Jakmile jsme vyšli z pokoje, už skákal Jimin ze sedačky a Yoongi začal nadávat, co blbne.

   "Kime Taehyungu! Jeone Jungkooku! Kde si myslíte, že jste byli?!"

   O-ou, leader asi není v klidu.

   K našemu štěstí ihned mezi nás skočil Jimin a začal se vyptávat na všechno možné - kam jsme šli, proč jsme se vytratili, co jsme dělali a ještě by pokračoval, kdyby ho Tae neokřikl, aby tolik neřval. Na to Jin svraštil obočí.

   "Ona je tady, že?"

   Všichni se rázem utišili, jako byste vypnuli u televize zvuk, což Yoongi taky udělal. Tae semkl rty a těkal pohledem po ostatních. Chtěl bych ho teď zachránit, ale... na tohle bych musel být superman.

   Namjoon pomalu zavřel dveře do obýváku a postavil se čelem k nám. To upoutalo pozornost ostatních, co se zatím váleli na gauči a všech šest párů očí se upíralo na našeho leadera.

   "Taehyungu? Pojď si promluvit ven na balkón." Nebyla to žádost, spíše rozkaz, ale... v jeho hlase jsem žádný hněv neslyšel, spíše... něhu? Nevím, u Namjoona se to špatně pozná. Ale už z jeho postoje a výrazu ve tváři jsem tušil, že je něco jinak.

   Tae se sklopenou hlavou a očividně už rozkousaným dolním rtem se vydal za ním. 

   A jakmile se dveře na balkón zavřely, rozezněla se místností televize.

Taehyung

Ruce se mi třásly a dlaně potily. Na jazyku jsem cítil kovovou chuť krve a před očima jsem měl jiskřičky. Nevěděl jsem, co čekat. Možná nějakou další přednášku o zodpovědnosti, ale tentokrát mnohem drsnější, když si mě vzal hyung stranou. Cítil jsem se celý nesvůj, furt jsem se ošíval a projížděl si prsty ve vlasech.

   A ani v té nejvíc předvídatelné budoucnosti bych nečekal to, co čekat ani nešlo.

   "Miluješ ji, je to tak?"

   Polkl jsem.

   Jeho hlas zněl tlumeně, jako by na mě mluvil skrz dveře. Nedíval se na mě, zrak měl upřený někam do dáli na noční světla Prahy a opíral se lokty o zábradlí balkonu. Potichu jsem k němu přistoupil a chytil studený kámen do dlaní.

   "Víš... věděl jsem, že to jednou jednoho z nás potká a já to budu muset nějak vyřešit, ale nemyslel si, že tak brzo a že zrovna... tebe." Neřekl to s posměchem, řekl to spíš... já nevím... jeho tón hlasu zněl jako ten samý, který slýchávám z úst mého táty, když se mnou mluví jako se synem. Bylo zvláštní slyšet to samé u Namjoona.

   "Jo," hlesl jsem.

  "Hm?" otočil ke mně tázavě hlavu.

   "Miluji ji. Já..." zatřepal jsem hlavou, "asi jsem v tom až po uši, hyungu. Nikdy jsem nic podobného nezažil a cítím se, jako bych byl někde na pouti a jezdil na té samé horské dráze už asi potisící, ale pořád je to super a snad i čím dál lepší. Nepřestává to a... ne, to je blbý přirovnání. Zapomeň na to. Spíš jako bych vyhrál v loterii a je to pro mě všechno tak nové, že nevím, co mám udělat dřív, co toho zkusit tolik, udělat toho tolika zažít toho tolik a to všechno... s ní. Jenom s ní, Namjoone, asi jsem se zbláznil, ale jediné, co se mi zjeví, když pomyslím na zítřek, na příští týden, na další měsíc, je ona!"

   Celou dobu co jsem vedl svůj výlov myšlenek a pocitů mě poslouchal a bylo vidět, jak přemýšlí. Ale zároveň už všechny odpovědi znal.

   Hřbet mé dlaně překryl svou a pevně stiskl, zvedl jsem k němu oči a snažil se číst v těch jeho.

   "Jako tvůj leader bych ti měl okamžitě zakázat se s ní stýkat, jako už ostatně několikrát za tenhle týden," ušklíbl se, "jako tvůj hyung bych ti měl připomenout, že tohle nemůže trvat dlouho, za týden odjedeme a možná už ji potom nikdy neuvidíš, ale jako tvůj přítel ti říkám... udělej to."

   Vyvalil jsem na něj oči a ústa pootevřel v úžasu.

   "Udělej společně s ní všechny ty bláznivé věci, co dělat chceš, vyzkoušej všechno, co jsi chtěl a co ti přijde na mysl. Nech se tou láskou pohltit a užívej, dokud můžeš, jelikož se obávám, že pro nás pro všechny bude jen pár chvil, kdy tohle budeme moct. Kdy budeme moct čerpat ze síly lásky."

   "Myslíš to vážně?"

   Nemohl jsem uvěřit svým uším, ale když jsem se znovu podíval do jeho tváře, zahlédl jsem v ní se mihnout náznak smutku, lítosti a zároveň i štěstí a radosti. Myslím, že to všechno myslel vážně. Kdy se mi zase v tomhle šíleném světě naskytne možnost se zamilovat? Udělat něco tak šíleného, jako je propadnout moci lásky?

   A když už můžu, proč tu ještě na tom balkoně do háje stojím?!

Nancy

Na malý okamžik mi rameno ovanul chladný vzduch, ale to pominulo ihned, co jsem na své kůži ucítila teplo někoho jiného. Byla jsem v takovém polospánku, že jsem tomu věnovala prakticky jen minimální pozornost. Se zamručením jsem se přetočila na druhý bok a moje čelo do něčeho narazilo. V tu chvíli jsem nevěděla, co to je, ale nádherně to vonělo. 

   A pohladilo mě to po tváři.

   A políbilo do vlasů.

   A já to milovala.

   Jeho.

- Hiroki Kotone