►Ice Coffee◄

►Dimple◄

Nancy

"Kolik ti bylo?" zeptal se mě po chvíli ticha, kdy jsme jenom leželi na zemi, on s rukama za hlavou. Koukali jsme do stropu a přemýšleli. Nebylo mi trapně, to vůbec. Spíš jsem byla vděčná za chvilku na přerovnání myšlenek.

   "Šest," odpověděla jsem. Nijak moc jsem se nezdráhala mu zodpovědět i další otázky, nýbrž - co by s mohlo stát? Je to Tae. Ne nějaký šikanátor či co. A už tu bude jen týden. Věci, které by mezi námi vypluly na povrch časem, teď musely co nejrychleji ven.

   "Stýská se ti?"

   Musela jsem si trochu odkašlat, abych si získala čas na rozmyšlení odpovědi. "Občas... teda vlastně... Jo, hodně."

   Neříkám, že myslím nějak extra rychle.

   "Taky se mi stýská," povzdychl si a to mě donutilo k němu natočit hlavu. On mi pohled neoplatil, dál koukal do stropu. "Cestujeme mimo domov od naší rodiny někdy i na několik měsíců, jako třeba teď, a já tak propásnu tolik chvílí, které si už nikdy nebudu moct s nimi vynahradit. Já vím, že se to nedá srovnat s tím, že ty jsi svou mámu neviděla už dvanáct let, ale..." pak se zasekl, už nevěděl co říct. Ale i tak jsem ho chápala.

   "Je něco jiného, když můžeš každý den sednout na tramvaj a zajet si za milující rodinou i když někteří s tebou nemají žádnou krevní spojitost a milující rodina, která je od tebe vzdálená víc, než by měla."

   Pomalu ke mně stočil pohled, jednu ruku si vytáhl z pod hlavy a jemně mi přejel špičkami prstů po tváři. Udělal to tak jemně, skoro jako by se mě dotýkalo peříčko. Zastavil se u mého dolního rtu a těsně než se ho dotkl, ruku stáhl.

   "Už je pozdě, měl bych jít."

    Začal se zvedat, ale já se přetočila v rychlosti na bok a chytila ho za ruku, čímž jsem ho donutila si sednout zpátky.

   "Nevíš, jak se dostat do hotelu," namítla jsem.

   "Zavolám Jinovi," vrátil mi to zpátky.

   "Ten taky nezná cestu."

   "Tak taxík."

   "S taxikářem se určitě dorozumíš, když neumíš ani anglicky."

   Určitě chtěl ještě něco říct, ale nenacházel slova, a tak jen naprázdno otevíral a zavíral pusu. Jako ryba.

   Nakonec svěsila ramena na znamení ústupu. "Tak co navrhuješ?"

   Vítězně jsem se zazubila. "Dneska s námi povečeříš a zítra tě dostanu k ostatním."

   "Takže..." nahlas polkl, "tu přespím?" Oči měl otevřené dokořán jako vystrašená laňka a mně přišel strašně roztomilý.

   Šťouchla jsem do něj. "To se tak bojíš mých rodičů?"

   Zavrtěl hlavou.

   "Tak sestry?"

   Opět zavrtěl hlavou, ale hned potom do mě zabodl výraz, který jsem moc nedokázala popsat. byly v něm obavy, strach a ještě něco... Možná nervozita?

   "Bojíš se mě?" zeptala jsem se nejistě.

   "Ne! To ne! Nebojím se tě, jen..." Radši uhnul pohledem a sepnul si ruce pod koleny, ale všimla jsem si, jak se třásly. "Neumím o tomhle mluvit," vymáčkl se nakonec.

   "A o čem jako?" Snažila jsem se tvářit vážně, což nešlo, jelikož jsem moc dobře pochopila, na co naráží. Tak jsem sebou znovu plácla na zem a řehtala se až mě bolelo břicho a tváře.