►Ice Coffee◄

►4 o'clock◄

Taehyung

Ani nevíte, jak mě Nancy posledními slovy vyděsila. Teprve potom mi došlo, co se vlastně chystám udělat. Seznámím se s její rodinou. To je velká věc, ne? V normálním vztahu dvou lidí je to okamžik, kdy se chtějí posunout dál. Ale... přiznejme si to, náš vztah normální není. Je komplikovaný, plný překážek a lidí, co nám nebudou přát.

   A proto bylo tak důležité, abych se jejím příbuzným zalíbil. Ne kvůli mně, ale kvůli ní. Měla by mít jistotu aspoň u své rodiny, že když všichni půjdou proti ní, ona by stát vždy na její straně.

   Jak jsem nad tím tak přemýšlel, myslím na takovéhle věci často. Starám se víc o ní než o sebe. Myslím víc na její dobro než na své a chci, aby byla šťastná i když já nebudu.

   Donutí mě to se zastavit na prvním schodu k vchodovým dveřím. Nestačila ani vzít za kliku a už se musela otočit na mě. Její modro šedé oči se vpíjely do mých a hledaly odpověď na moje náhlé zastavení.

   Železná branka za mnou zavrzala, jak se zavřela, a já zamrkal, abych zahnal nepříjemný pocit, který se mi hromadil v hrudi.

   „Oppa?" pohladil mě po duši  její jemný hlas. „Stalo se něco?" Viděl jsem jí v těch tůňkách, jak si začala dělat starosti a je zmatená. To já byl popravdě taky, ale kvůli úplně jiné věci než ona. Chtěl jsem to uvést na pravou mírou. Přestat si lámat hlavu, co se děje a co cítím. Co cítí ona.

   Chci si být naprosto jistý.

   „Děje," odpověděl jsem s jistotou hlase.

   Ihned seběhla po schodech ke mně a jednu mou ruku zabalila do své. Druhou mi položila na tvář a jemně přejela palcem po mé tváře.

   Tak strašně mi to ulehčuje. 

   Vím, co k ní cítím. Ale stěžuje situaci tím, že pokud to cítí i ona, bude to náročné. Opravdu hodně. Nemůžu jí dát to, co by dostala od normálního láskyplného přítele. Ale... na to teď myslet nechci.

   „Miluju tě." Řekl jsem to bez sebemenšího zaváhání. Jsem i tím jistý, co jsem řekl. Opravdu to tak je. „A chci," rychle jsem pokračoval, aby nemohla nic říct. „aby jsi v mém životě zůstalo ještě aspoň následující týden. Nic víc. Dej mi jen týden. Vím, že budeš chtít se někde usadit a být se mnou ti bude přinášet jen samé problémy, já to všechno vím, ale... Prosím, jen jeden týden a nechám tě, pokud budeš chtít..." Musel jsem sklopit oči, už jsem jí její pohled dál oplácet nemohl. Zlomil bych se a prosil bych ji, aby se mnou zůstala navždy. Do té doby, dokud na zem nespadne meteorit. Až do té doby. A možná ještě dlouho potom.

   Nic neříkala a to mě znervózňovalo. Hlasitě jsem polkl a sebral odvahu se na ni znovu podívat, když mi špičkami prstů jemně nadzvedla bradu.

   „Láska je někdy tak krutá," zašeptala mi skoro až do rtů. „Pohladí dva lidi z úplně odlišného prostředí a světa a pak je donutí se rozhodnout. Opustit všechno co znali, aby mohli být spolu nebo zůstat v realitě všedního dne trpět zlomeným srdcem."

   Oči se jí leskly slzami. Ale neplakala. Na to byla za všech okolností až moc usměvavá. Plakat smutkem nebo bolestí mi nedovolí vidět.

   „Ale víš co, Tae?" zeptala se mě jemně. Kdybych se dokázal pohnout, zavrtěl bych hlavou, ale její pohled mě až moc přikoval do země. „Týden strávený s někým, koho miluji, mi ani zdaleka nestačí. Ale pokud je jisté, že po zbytek života budu kvůli těm sedmi dní nešťastná, litovat toho nebudu."

   S posledním slovem překonala tu několika centimetrovou mezeru mezi námi a políbila mě. Ona mě. 

   Měkké obláčky jejích rtů, které mě ujišťovaly v jejích citech ke mně, mě vezly po nekonečném nebi. Tenhle polibek byl sladší, než ty dva předchozí, jelikož byl naplněn láskou dvou mladých lidí, kteří pro sebe obětují zbytek svého životního štěstí.

   Naše rty nás ujišťovaly v tom, že tu jsme jeden pro druhého a milujeme se. A to se mi na tom všem líbilo.

   Našel jsem svou první lásku.

  „Ježíš, ségra! Dvě děti už v baráku jsou, nepotřebuji, abys vyráběla další!"

   Nancy ode mě vyděšeně odskočila a já vzhlédl k domovním dveřím. V nich stála její mladší verze. Ale na rozdíl od ní nehrála všemi barvami duhy, ale celá byla oblečená v černé. To mě ještě víc vyděsilo. Očividně to je její sestra a potom, jak mě Nancy varovala, se bojím, že mě tahle holka promění v žábu. Nebo i v něco horšího!

   „Přestaň se tu cicmat a pojď mi raději pomoct!" dupla si osoba ve dveřích.

   „To je Rose?" naklonil jsem se k Nancy.

   „Jo, to je moje mladší sestra, Rose," řekla stydlivě a zároveň zahanbeně schovala tvář do dlaní.

   Znovu jsem se podíval do dveří, kde dívka povytáhla obočí a založila si ruce na prsou.

   „Tak takhle to je!" zvolala plynulou korejštinou, což mě překvapilo a tentokrát jsem to byl já, komu obočí letělo na vršek hlavy. Opravdu jsem to nečekal. Narazil jsem na zmenšenou verzi Nancy se vším všudy. Tedy, asi ne se vším všudy.

   Tahle verze vypadala přísně a tvrdě, jako stěna, za kterou nic neprojde. Narozdíl od Nancy, jejíž tvář překypovala úsměvy v každé vteřině.

   Vlastně jsou svůj pravý opak. Ne vzhledově, ale povahově. Jako ying a yang. Vypadají stejně, ale mají jinou auru, jinou podstatu. A přitom k sobě patří.

   „Sestřičku omrzeli bílí kluci a přesedlala na rejžožrouty," odfrkla si posměšně. Nevím, co řekla, ale určitě by se mi to nelíbilo.

   Koutkem oka jsem viděl, jak Nancy přimhouřila zlostně oči a skousla si tvář zevnitř. Takovou jsem ji ještě neviděl.

   A v tu chvíli jsem si uvědomil, že za ten týden se toho může ještě hodně změnit, poznám jiné stránky dívky, která je nejspíš jako velká encyklopedie emocí. Já jsem byl zatím jen moc líný obrátit stránku z kapitoly Radost.

   Ale... To se mi líbí. Bude toho tolik na objevení. Bude to jako ochutnávat různé příchuti bonbonů. 

   „Mluv aspoň tak, aby ti rozuměl," zavrčela Nancy na svoji sestru.

   „A ty si jako myslíš, že takový slovo umím říct v jiný řeči, než ve své?" prskla na ni zpátky.

   Co jsem říkal, určitě by se mi to nelíbilo.

Já vím, slibovala jsem díl už na odpoledne a proto se omlouvám, návštěva se nám trochu protáhla :/

Předem vás budu varovat - už tenhle díl je na mě strašně přeslazený a to plánuju větší bombu. Snad nedostanu cukrovku :I

- Hiroki Kotone