►Ice Coffee◄

►Awake◄

Taehyung

Ani jsem pořádně nevěděl, o co jsem se snažil. Ale... ta představa. Dívat se na její tvář, když usínám. Usnout s vědomím, že ona byla to poslední, co jsem za ten den viděl. O tomhle jsem snil. O tom, mít někoho, jehož tvář budu mít před sebou vždy, když usínám a vždy, když se vzbudím. První a poslední. Každičký den.

   A když už mi s ní zbývá jen týden a nemyslím si, že se naskytne ještě jina příležitost spolu spát v jedné posteli, musel jsem si ten pocit zapamatovat. Udržet si ho v hlavě a srdci tak dlouho, jak jen to půjde. Aby až odjedu, mi zbyla tahle vzpomínka. Na to, jak jsem usínám vedle někoho, koho miluju.

   Pomalu se přetočila na druhý bok čelem ke mně. Cítil jsem, jak se matrace lehce zhoupla.

   "Předem se omlouvám," špitl jsem.

   Ihned vykulila oči a ješte o něco víc se odtáhla, za chvilku spadne z postele. "Za co?" pípla vystrašeně.

   "Od tohohle okamžiku nemám ani ponětí, co dělat."

   Vypadala zmateně."Nikdy jsi nebyl s holkou ve stejný posteli?"

   "No... byl, ale... Nechci se teď bavit o jiných holkách, je jsem nemiloval."

   "Ono jich bylo víc?"

   "Fajn, to stačí! A to jsem si myslel, že já zničím hezkou chvilku, ale udělala jsi to ty," zavrčel jsem.

   "Tak promiň," povzdychla si. Když se řekne, že si někdo povzdechl, představí si pod tím člověk spoustu typů povzdechů, ale ona neudělala ani jeden. Bylo jí to opravdu líto.

   To jsem poznal hlavně proto, že se ke mně přiblížila. Sice jen o trochu, ale aspoň to.

   Trapný rozhovor byl rázem tatam.

   "Můžu tě obejmout?"

   "Prosím," vydechla tak potichu, že jsem ji skoro neslyšel.

   Pomalu jsem vytáhl ruku zpod peřiny a opatrně jí ji položil na záda. Nevím, jestli to byl reflex, nebo tak něco, ale automaticky jsem si ji přivinul těsně k sobě. Úplně. A ona se nechala.

   Cítil jsem její šampón. Cítil jsem teplo jejího těla na svém. Cítil jsem splašený tlukot jejího srdce a zrychlený dech na svém krku.

   Naskakovala mi z toho husí kůže.

   "Jednou, možná za dvacet let, až budu svému synovi vyprávět o tom, jak moc jsem na sobě dřel a jaký byl můj život idola, jaký je můj příběh, nezapomenu na kapitolu, ve které..." Musel jsem se pořádně nadechnout. V upřímných slovech jsem se zlepšoval, ale pořád jsem se trochu styděl a moje srdce to nechtělo pustit ven. "Ve které jsem prožil svou první lásku."

   Cítil jsem, jak znejistila.

   "Ty... nakonec si nevezmeš tu, kterou jsi chtěl."

   Svraštil jsem obočí. "Jak to myslíš?"

   "Neměl jsi mě poznat. Prý si chceš vzít svou první lásku, ale ta, kterou si vezmeš, ona nebude. Jako první jsi měl potkat ji, ne mě. Plýtváš na mě svým snem."

   Moc jsem nerozuměl tomu, co se mi to snažila říct. Jen jsem věděl, že si to zase vyčítá. Proklíná sama sebe za to, že na mě narazila. Že mě zachránila. Že mi dovolila se do ní zamilovat.

   "Byla bys radši, kdybych teď ležel bůh ví kde, kvůli bláznivým fanynkám?"

   "Ne! To vůbec ne!" zavřela mi v náručí hlavou. "Já jen..."

   "Nechci toho litovat. Ne teď. Pak možná budu litovat toho, že nežiješ v Koreji, že jsem tě nepotkal o pár let později. Ale teď ne. Když už jsem se poprvé zamiloval, chci to všechno vstřebat. Chci si to co nejvíc užít, abych na své první nikdy nezapomněl."

   "Nechceš zapomenout?" zeptala se a já nedokázal poznat význam tónu v jejím hlase.

   "Nikdy."

   Na to mě políbila. Cítil jsem na svých rtech šimrání motýlých křídel a dotek hebkých nadýchaných obláčků.

   Bylo to jako před pár dny. Náš první polibek.

   Ale v jednom se přece jen lišil.

   Tenhle byl tak plný lásky a nejistoty z toho, co bude dál. Strachu z toho, že takovéhle chvíle brzy skončí a už se nikdy nebudou opakovat.

   A proto do toho musíme dát všechno tady a v tuhle chvíli.

Nancy

Bylo brzo. Hodně brzo, podle mého budíku na nočním stolku šest hodin ráno. Což se hodilo, jelikož v osm mi začíná škola.

   Upřímně nemám nejmenší tušení, jak jsme se v noci dostali do téhle polohy. Byla jsem zády natisknutá na jeho hruď a jeho ruce mě objímaly kolem břicha.

   Bylo to příjemné.

   Hodně příjemné.

   Opatrně jsem ze sebe odhrnula deku a dvěma prsty se snažila Taeho ruce zvednout tak, abych ho nevzbudila.

   Bohužel, nepovedlo se.

   "Kam jdeš?" zamumlal, aniž by otevřel oči a rozespale mlaskl.

   S těmi vystrčenými rty vypadal strašně sladce.

   Nedokázala jsem si pomoct, sklonila jsem se k němu a lehce ho políbila. "Dobré ráno. Je libo polibek, Šípková Růženko?"

   Než jsem se nadála, znovu jsem se ocitla v posteli v jeho medvědím objetí, s tváří zabořenou do prohlubně mezi mým ramenem a krkem.

   "Dáš mi ho, ale nech Šípkovou Růženku ještě chvilku spát." Skoro jsem mu nerozuměla, když mi huhlal do krku.

   "Víš, nad čím jsem vždycky přemýšlela? Disneymu asi docházely nápady, když ve dvou pohádkách vytvořil stejnou situaci se stejným koncem. Sněhurka i Růženka kvůli nějaké babizně upadly do hlubokého spánku, že kterého je probudil princ polibkem."

   "Jsi horší než zaseklej gramofón," zabručel naštvaně a pustil mě na svobodu, načež si sedl a promnul si oči.

   "Ty máš gramofón?" zakřenila jsem se.

   "Víš, některé mé oblíbené písničky si nemůžeš přehrát nikde jinde, než na tom gramofónu."

   "A tady je vidět, že jsi starší než já," rýpla jsem si do něj naschvál.

   Bleskově po mně chmátl rukou, ale měl smůlu, stačila jsem uskočit.

   "Jen počkej až se proberu!" pohrozil mi.

   "Úúú! Už se bojím! Co uděláš? Naplácáš mi?" provokovala jsem já.

   "A chtěla bys?"

   Dobře, tohle jsem nečekala. Tyhle dvě vteřiny rozhovoru byly ty nejperveznější, které mezi námi dvěmi zatím proběhly.

   Raději jsem rychle změnila téma.

   "Půjdu do koupelny, ty se zatím obleč, ať jsme z domu dřív, než se vzbudí rodiče."

   "Tak lehce se z toho nevyvlíkneš," ujistil mě. A zmizel v chodbě.

55 minut zpoždění! Omlouvám se 😢

Jednorožce na usmířenou?? 🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄🦄

- Hiroki Kotone