►Ice Coffee◄

►Go Go◄

Nancy

Nevěděla jsem, co přesně s ním chci dělat. Ani jsem nevěděla, proč tu teď jsme. Ale jediné, na čem mi záleželo, bylo, že tu skutečně je. Je tady, naklání se nademnou a obdarovává mě tímnejvětším úsměvem, jaký mu jeho tvář dovolí. Musím zaklánět hlavu, abych na něj z tramvajové sedačky viděla. Ale nevadí mi to. Bylo mi dobře.

   „Nikdy bych si nepomyslel, že se mi něco takové stane," šeptl směrem ke mně, jako by se bál, že ho někdo uslyší a vynadá mu. „Že v prvním Evropském městě, do kterého přijedeme, najdu někoho, jako tebe."

   Měla jsem pocit, že se rozteču. Na místě tady po mně nic nezůstane. A tenhle pocit prozradily má rudá líčka.

   „A vlastně jsem ani nečekal, že vůbec někoho potkám. Myslel jsem si, jak budu zavřený v hotelu, nikdy se nepodívám do měst, do kterých přicestuji, budu jen vyhlížet z okna na ulici a říkat si, co za jaká tajemství na mě venku čeká." Při jeho slovech, se zadíval z okna tramvaje a zamyšleným výrazem hleděl na Vltavu, přes kterou jsme jeli.

   Muselo to všechno být pro něj těžké. Byl naprosto vytržený z reality. Možná ani neměl ponětí o tom, co se jeho v jeho vlastní zemi. A tím nemyslím politickou situaci, myslím lidi. Lidi, kteří chodí kolem něj a on je přes závoj popularity nevidí. Neví, jaké mají starosti a co se jim v dnešní době líbí.

   Neví, jak žijí.

   „Oppa?" vzhlédla jsem k němu a málem si vykroutila hlavu. Víc se ke mně sklonil, aby mě slyšel. „Víš, já..."

   Meow, meow, meow! Meow, meow, meow!

   Polekaně jsem sebou trhla a nadskočila na sedadle. Zašmátla jsem si do kapes a z jedné z nich vytáhla zvonící mobil. Hovor jsem přijala, zmatená, proč mi volá moje mladší sestra.

   „Okamžitě. Musíš. Přijet!" řekla mi důrazně.

   Vykulila jsem oči, když jsem slyšela naléhavý tón jejího hlasu.

   „Je všechno v pořádku?" zeptal se mě Tae a tím jsem ztratila veškerý přehled o tom, co se kolem mě děje. U ucha sestra a nedemnou kluk, do kterého jsem se zamilovala.

   „Táta s Lucií odjeli a hádej co - nechali mi tu na krku děti! DĚTI! Chápeš to?!" vyšilovala.

   „D-Dobře, zůstaň tam, hned přijedu," vykoktala jsem do mobilu a típla to.

   Tae netrpělivě čekal, co ze mě vypadne a dlaněmi se zapřel do opěradle mé a vedlejší sedačky.

   Nechtěla jsem mu tohle dělat, ale mí sourozenci jsou sami největší nebezpečí domu rodičů. A ten nejstarší nejdřív zabije ty dva a potom sám sebe. A nakonec rodiče mě.

   „Co bys řekl na to, kdybys potkal mé sourozence?" Doufala jsem, že mě neslyšel.

   „Strašně rád!" na tvář se mu vrátil úsměv. „Pojedeme teď za nimi?"

   Byl jako štěně, které zavolám ke dveřím na procházku. Málem vyskočil z tramvaje, když zastavila a my chtěli vystoupit. Přímo do silnice. Byla jsem ráda, že ho nic nesrazilo.

   Chtěl se rozeběhnout po chodníku směrem doprčic. V Praze se nevyznal, ale hned by běžel někam a ani neví kam. Jako vážně.

   „Počkej! Jsme pět zastávek od nich!" volala jsem za ním a ve vteřině málem vyprskla smíchy. Ani nezpomalil, chytil se lampy, která mu pomohla se otočit zpátky a plnou rychlostí se řítil na mě.

   Jen škoda, že mě po chvíli smích přešel, když ke mně běželo torpédo s růžovými vlasy. A nezastavoval, jen se víc usmíval. Jako blázen.

   „Tae!" vypískla jsem, když mě popadl do medvědího objetí a zaklonil se tak, až mě zvedl do vzduchu. Nezapomněl ani na roztomilé zatočení.

   „Co já bych bez tebe dělal! Nejspíš bych se ztratil v labyrintu ulic Prahy a už nikdy nespatřil světla Soulu!" smál se.

   Položil mě na zem a otočil se ke mně zády. Poskakoval s do rytmu své vlastní písně, která zněla asi nějak takhle: „Potkám sourozence Pražského Sluníčka, potkám tvoje sourozence!" 

   „Dokonce mám u tebe i přezdívku," zamrmlala jsem si pod fousy.

   „Pražské Sluníčko s velkým 'p'!" zdůraznil. „Až ti jednou budu v noci psát, tak dobrou noc napíšu jako P.S.," zakřenil se na mě.

   Jestli jsem předtím vypadala jako růžička, tak teď jsem rajče. V noci? Psát? To byl návrh nebo si ze mě dělá jen šaškárny?

   Když mezi námi nastalo chvilkové ticho, které mně připadalo jako hodinové, nervózně se podrbal na zátylku a rozhlédl se kolem. K mému štěstí konečně tramvaj přijela a my se pomalu došourali dovnitř.

   „Jak se jmenují?" pokusil se znovu navázat se mnou konverzaci, která by nebyla trapná, vzhledem k tomu, co před chvilkou řekl a udělal.

   „Anežka, Davídek a Rose," špitla jsem se sklopenou hlavou.

   „Rose? podivil se.

   „Jo," vzdychla jsem. „Naší mámě se líbila cizokrajná jména." O máme jsem už hodně dlouho s nikým nemluvila. A proč taky? Nechala nás tu mě a Rose s chudákem tátou, který nevěděl, jak se postarat o dvě malé holčičky. Může mi být jedno, co teď dělá nebo kde je.

   „A... a ty dvě děti?" zeptal se nejistě. Když jsem se na něho podívala, bylo vidět, že nemá tušení, jestli jsou to holčičí nebo klučičí jména a že je nejspíš nikdy nevysloví správně. Aspoň Anežku ne.

   „Tátova druhá manželka," usmála jsem se lehce, jelikož Lucku jsem brala víc jako svoji mámu, než tu biologickou. O to jí je jen o deset let víc než mně!

   „Aha," přikývl. Vypadal, že to chápe. Asi to nebude nic tak neobvyklého, aby se s tím už někdy nesetkal.

   „A kolik jim je?" pokračoval dál ve výslechu aby nestála konverzace.

   „Rose je patnáct, Davidovi čtyři a Anežce rok."

   Hned se mu na tváři vykouzlil takový úsměv, jako který tam byl před pár minutami. Nela mi už říkala, že si s dětmi rozumí a že si mám dávat pozor, jelikož mě nehodlá pohřbívat z důvodu, jako je smrt z přehnaně velkého množství roztomilosti.

     Vystoupili jsme z tramvaje a šli přes park k starším, ale velkým bytům. Dřív, když jsem s rodinou ještě bydlela já, žili jsme v domku na okraji Prahy. Pak jsem se odstěhovala, Lucka s tátou si našli práci v centru a rovnou se tak mohla vybrat střední pro Rose. A navíc - co nevidět k nám měl přibýt člen rodiny jménem Eliška. 

   Těsně před brankou bytu jsem se zastavila a prudce otočila na Taeho, až to s ním cuklo.

   „Musím tě varovat," začala jsem, „Pokus se Rose ignorovat, kdyby měla nějaké nevhodné poznámky nebo tak..." skousla jsem si nervózně dolní ret.

   O prcky jsem se nebála, bude se jim líbit, ale moje mladší sestra je trochu kritická a ne moc vlídná na kluky, co domů přivedu.

   Doufám, že ho nesežere...

Trochu kratší, ale snad se líbí :)

Příště vám to vynahradím! :D

- Hiroki Kotone