►Ice Coffee◄

►Butterfly◄

Ještě na začátek - jako vážně?! 1k přečtení????!!!! MILUJU VÁS! Jako vážně! Moc vám děkuji, si to ani nezasloužím :3

Nancy

Srdce mi bilo stejně rychle, jako mi proudily myšlenky v hlavě. Nevysnila jsem si to? Stalo se to? A já se ho ještě tak debilně ptala, proč to udělal. Blbá Nancy, blbá!

„Nany?" uslyšela jsem jemný hlas kluka, před kterým jsem se momentálně ztrapňovala svou rudou tváří a kamenným pohledem, zabodnutým na jeho rtech. „Asi... asi jsem to neměl udělat, co? Zlobíš se?"

Prudce jsem zamrkala a zatřásla hlavou, oči jsem upřela do těch jeho a ve vteřině ho popadla za ramena, až to s ním cuklo leknutím, a naklonila se k němu tak, že jsem byla sotva pár centimetrů od jeho obličeje. Vytřeštil oči stejně jako já, když se do nich podíval.

„Ne! Vůbec se nezlobím, jasný? U tohohle se ani zlobit nejde!"

Chvíli bylo ticho, proto jsem slyšela, jak Tae polkl a jeho roztřesený dech, když odvrátil zrak ze mě do strany, zase na mě a pak znovu do strany. Hlavu jsem nakláněla tak, aby se mi do očí musel zas podívat. Kdyby se to natáčelo, byla by to taková ta scéna, kdy se holka zbláznila a kluk se bojí, že před ním sedí psychicky nemocný člověk a zároveň je opravdu v rozpacích.

„Hyung, měl bys... Ou!" objevil se ve dveřích Jungkook. Prudce jsem se od Taeho odtáhla a postavila se na své roztřesené nohy. Tae udělal to samé, ale zároveň se ode mě na dva kroky vzdálil. Bylo mi extrémně trapně.

„Nerad ruším a momentálně bych chtěl znovu odejít, ale je to důležitý..." pokračoval vyděšený Kookie. Byl ještě červenější než já a to jsem si donedávna myslela, že to není možné.

„Ehm... v pohodě Kookie. Já už jsem stejně na odchodu. Promiňte, na film se s vámi podívám někdy jindy, ale teď půj..."

„Proto jsem tady," přerušil moje vynervované žvatlání Jungkook a obrátil se na Taeho. „Volal Namjoon hyung, už je na cestě a z pozadí se ozval Jin hyung, ať prostřeme stůl, takže nejspíš jsou všichni spolu a jedou... jedou zpátky." Laní očka ještě víc vytřeštil, jak nervózní byl. Nevěděla jsem proč, ale Taeho to očividně taky rozrušilo.

„Musíš jít," popadl mě Taehyung za loket a vláčel mě z pokoje ke dveřím výtahu. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale držel mě pevně.

„Co to děláš?! Pusť mě! Co se děje?" Ale odpověď byla nejspíš v nedohlednu.

Když už jsem stála ve výtahu a dveře se začaly zavírat, čapla jsem ho za ruku a stáhla vší silou k sobě. Dveře se zavřely a výtah rozjel.

To mě právě teď nezajímalo. Zatáhla jsem totiž trochu moc a jak to Tae nečekal, narazil do mě svým tělem a přitiskl na stěnu výtahu. Jednou rukou se zapřel o mramorový povrch a zaraženě hleděl na mou tvář, která se začala nadechovat, aby něco řekla na svou omluvu, ale nenechal mě. Promluvil sám.

„Namjoon hyung mi zakázal se s tebou vídat." Tohle bylo pro mě jako zásah atomovkou.

„Proč by to dělal?" nechápala jsem. Myslela jsem si, že jsem se všemi zadobře, přeci jen, byli na mě tak milí. Nejspíš jsem byla jen naivní a vysnila jsem si to. Možná se tak ke mně chovali jen ze zdvořilosti a ve skutečnosti pokaždé, když se nedívám, znechuceně zkřiví tvář.

„To kvůli tomu článku," povzdechne si. „Prý si už nic takového dalšího dovolit nemůžeme."

Měla jsem na krajíčku, musela jsem se kousnout do rtu. Já jsem to věděla. Věděla jsem, že už bych se s nimi neměla nikdy vidět. Jsem jen přítěž, která je potkala hned první den jejich velké věci, která jim pomůže v jejich budoucnosti a kariéře. Jsem ničitel. Ničitel všeho dobrého, vždyť já jsem zavinila to, že se už z tak náročné cesty stala ještě náročnější!!! Né... Za chvilku budu brečet, určitě.

Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem na jazyku ucítila železnou chuť.

„Co to děláš?! Teče ti krev!" Svraštil obočí a vzal mě za bradu tak, abych zvedla hlavu a podívala se na něj. Třeštila jsem na něj šedomodré oči a nezkoušela zamrkat řasami, jelikož jsem se bála, co by se mohlo stát, kdybych to udělala. Nastražila jsem všechny smysly, když mi začal jemně přejíždět palcem po dolním rtu a při tom mluvil: „Já ho neposlechnu, sice mi to může nařídit, ale já to neudělám. Nenechám se připravit o někoho, kdo mě zachránil jak před fanynkami, tak i před totálním propadem do deprese z turné."

Mlčela jsem. Netušila jsem, co bych mu na to měla odpovědět. Byla jsem vděčná, když se ozvalo cinknutí a výtah se zastavil. Pohledem jsem zabloudila k otevírajícím se dveřím a chtěla jsem rychle zmizet, ale to by se nesměl Taehyung natáhnout k ovládacímu panelu a zmáčknout tlačítko, aby se dveře znovu zavřely.

„Ne! Nikam nepůjdeš, dokud od tebe neuslyším, že to cítíš stejně, jako já!" Znovu mě uvěznil u stěny mezi svými pažemi. Těkal pohledem z jedné mé rudé tváře na druhou a já se musela přikrčit a stáhnout hlavu mezi ramena, jak jsem byla vystrašená. V tuhle chvíli byl Tae opravdu děsivý.

„A... A co vlastně... cítíš?"

Jeho oči se úlekem a zároveň údivem rozšířily. Neodpovídal mi, jen na mě zíral a mezera mezi námi se čím dál tím víc zmenšovala. Už jsem znovu chtěla něco dodat a vytrhnout ho z transu, ale nestihla jsem to, jelikož mezera mezi námi zmizela úplně a teď mi útěk do bezpeční zabraňovaly jeho rty.

Neměla jsem ani možnost se nijak bránit, jelikož moje tělo a srdce nechtělo. Jen slaboulinký hlásek někde vzadu v mém svědomí protestoval. Mlč a nech mě si to užívat... Blesklo mi hlavou.

A to byl ten moment, kdy jsem mu polibek oplatila. Jen jemně, ale přesto.

Jedna jeho dlaň spočinula dole na mých zádech a ta druhá vzadu na krku. Chtěl mě mít ještě blíž, než už jsem u něj byla. A věřte mi - byla jsem hodně blízko!

Z tohohle se budu vzpamatovávat celé roky...

Když asi poznal, že já blíž k němu už nemůžu, zkusil se ke mně dostat on. Natlačil mě ještě víc na zeď a dlaň z krku přesunul na mou tvář, po které jemně přejížděl palcem.

Byla jsem jak v sedmém nebi. Tohle byl úplně jiný polibek, než u něho v pokoji. Ten byl takový... dětský, jako dva školáci, co jsou na svém prvním rande v životě. Tohle bylo spíš jako... scéna z Fifty shades of grey.

A tu jsem chtěla vždy prožít...

Tae se chystal k dalšímu prohloubenému polibku, ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale já ho jemně prsty za bradu odsunula od mých rtů, však jeho tělo se nehnulo ani o milimetr. Se zavřenýma očima jsme se o sebe opřeli čely a těžce oddechovali. Chtěla jsem něco říct a na to jsem potřebovala aspoň krapet kyslíku do mozku.

„Stačí to jako popis toho, co cítím?" promluvil první.

„No..." postěžovala jsem si okatě, na což se jemně uchechtl a trochu do mě strčil čelem.

Zvedla jsem hlavu a když mi pohled opětoval, vzala jsem jeho tvář do dlaní a pevně se mu zadívala do očí.

„Cítím to stejně."

A byla jsem si tím skálopevně jistá.

Ehm, ehm...

Budu raději mluvit o DNA... :D Co na něj říkáte? Já z něj byla totálně paf! Jakmile jsem uviděla Kooka, jsem byla v háji. Jako upřímně. Docela mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, což mi bylo ve výsledku k ničemu, neboť začal Tae zpívat a měl sólo v MV, to jsem v tu chvíli asi umřela... No jo, UB... A ty Jiminovy vlasy???? Já nestačila zírat!

(Pardon, že jsem z Nancy udělala krapet hysterku, ale v tu situaci se mi to hodilo... XD)

- Hiroki Kotone