►Ice Coffee◄

►Not Today◄

Nancy

Zastrčila jsem obě ruce do kapes u bundy, naštěstí jsem v jedné z nich našla klíčky od bytu a nemusela jsem zvonit na sousedy. Moc by ze mě asi nadšení nebyli. A nejsem si jistá, jestli Nela náhodou po tom, co jsem odešla, neomdlela a teď tam někde neleží rozplácnutá na zemi, studí ji záda, praštila se do hlavy a já se o ni budu muset starat... Ne! Sakra! Kde jsou ty klíčky?!

   "A jo, vlastně!" plácla jsem se do čela a zasmála se sama sobě. "Vždyť je držím v ruce."

   Odemkla jsem si a k mému potěšení na zemi nikdo neležel. Naopak, na jídelním stole před kuchyňskou linkou ležel talířek s jahodovým donutem a sklenkou mléka. Ze společné koupelny, která spojovala naše dvě ložnice, se ozývala sprcha. Díky bohu, že Nela funguje. Spravovat by se mi ji nechtělo.

   Pustila jsem se s chutí do snídaně, ráno jsem si nevzala ani kousek slaniny, kterou jsem udělala pro... Ach jo... Pořád jsem se cítila špatně a provinile, zaprvé jsem ani nepočkala, až se všichni vzbudí a já se s nimi budu moct rozloučit osobně a poděkovat jim, za druhé Taehyung zůstal stát před vchodem do metra a neměl tušení kde je, já ho tam přesto nechala. Jsem zlá, zlá mrcha. Co jsem si vlastně o sobě myslela, když jsem ho vzala k nám do bytu? Že se z nás stanou nejlepší kámoši? Že si pro něj prostě jenom přijedou a já ani nebudu druhý den vědět, že jsem ho nabrala na ulici?

   A teď... na něj myslím...

   "To je dost, že jsi tady!" vyšla z chodby Nela s ručníkem kolem těla a pevně udělaným turbanem na hlavě. Rozhodila rukama do místnosti, až jsem se bála o květináče na poličkách vedle ní. "Víš kolik je?!"

   Pokrčila jsem rameny a omluvně se zazubila.

   "Nedělej to! Víš, že se po tom na tebe nemůžu zlobit!" snažila se neusmívat. Viděla jsem, že se přemáhá. "A já se na tebe musím zlobit! Čekala jsem do tří do rána, jestli se uráčíš vrátit. Když jsem se před hodinou vzbudila, na hodinách devět hodin a ty nikde, měla jsem o tebe strach!"

   Pokroutila jsem hlavou. Nela byla ukázkový příklad hysterky.

   "Trochu jsem se napila..." zakňourala jsem a vyšpulila dolní ret.

   Nela hraně zalapala po dechu.

   "Ne! Co sis myslela?!" Jo Nelo, to taky nevím... "A ještě před BTS! Kde vlastně jsou?" Nela mě propalovala pohledem s pažemi založenými na prsou a jedním vystrčeným bokem. Tuhle pózu vždy zaujala, když se pokoušela si hrát na moji mámu. Byla opravdu přesná!

   "No... víš..." Stručně jsem jí převyprávěla, co si ze včerejšího večera pamatuji. Až na ten pohled na Taehyunga bez trička, ten jsem si nechala pro sebe. Nechtěla jsem, aby vyšilovala ještě víc než teď. Hlavně, znám Nelu. Byla by na mě naštvaná a tentokrát opravdu naštvaná. Vždyť, ona toho kluka miluje a já dodneška ani neznala jeho jméno a hned jsem skončila u něho v apartmá. Nenáviděla bych ji, kdyby mi tohle Nela udělala s... já vlastně žádného oblíbeného zpěváka nemám.

   "Takže se s ním ještě uvidíš kvůli tomu mobilu?!" vypískla nadšeně.

   "To je jediné, co tě po mém proslovu zajímá?"

   Nela vypadala jako štěně, nedočkavé štěně, sedící před dveřmi a čekajíc, až mu je někdo otevře.

   "Uvidím se s BTS! Uvidím se s BTS!" začala si prozpěvovat.

   "Nikdo neřekl, že se... No, to je jedno..." rozmyslela jsem si to, když Nela vhopsala do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

   Upřela jsem zrak na nedojedený donut. Byl stejně neúplný, jako můj názor na momentální zamotanou situaci...

Taehyung

Právě jsem odemkl Nanciin mobil. Na tapetě byla nějaká roztomilá modrá potvůrka s velkýma jiskřícíma očima a pacičkami do tvaru srdce. Že mě to nepřekvapilo.

   "Au! Co blbneš!?" vyjekl Jungkook, když jsem se na něj svalil na gauč. Nevěnoval jsem mu pozornost, teď mě zajímal jen její mobil. Nejspíš bych měl rovnou najet do kontaktů a zavolat její kamarádce, ale byl jsem zvědavý. Vím, že se nemá hrabat lidem v telefonu, já to však potřeboval vědět. Vědět, jestli už někoho nemá. Divný, co? Už ze dvou věcí. Ona musí mít přítele. Vždyť, je pěkná, vtipná, milá, bláznivá, pěkná... to už jsem říkal? A pak já, vždyť jsem ještě nikdy nikoho-

   "Posloucháš mě?"

   "Co?" Zavrtěl jsem se a podíval se pod sebe. Jungkook nafukoval tvářičky a šťouchal mi do boku prsty. Rychle jsem z něj slezl a sedl si na zem před něj.

   "Za chvilku půjdeme dolů trénovat," obeznámil mě s programem.

   "Ale já chtěl jít Nancy vrátit mobil..." povzdychl jsem si a zvedl se ze země. Kookie si stoupl na pohovku a vyskočil mi na záda. Chytil jsem ho jednou rukou pod kolenem a v té druhé stále držel malé elektronické zařízení.

   "Tak to máš smůlu, dnes to nepůjde. A vůbec, co s ní máš?" dotíral Jungkook. Z jeho hlasu jsem poznal, že si ze mě neutahuje, ne, žádná sranda, myslel to vážně.

   "Proč? Žárlíš?" zaculil jsem se a trochu si poskočil. On si ze mě sice srandu nedělal, ale já z něj ano. Trochu mě kopnul patou do břicha a já ho před výtahem položil na zem.

   "Ne," odvrátil ode mě pohled. Věděl jsem, že tak trochu lže. Vždy se snažil, abych si ho všímal. A když jsem se bavil s někým jiným, chvíli se mnou nemluvil. Byl uražený. Občas si myslím, že je na mně až moc závislý, ale je to náš malý maknae, ještě se o něj musíme v některých věcech starat.

   A mně to nevadilo, mám ho rád.

   "Nany je... já nevím," přejel jsem si dlaní přes tvář. Co vlastně pro mě Nancy znamená? Nemůžu ji nazývat kamarádkou, ale ani známou. Tím pro mě nebyla už od první chvíle. Čím tedy je?

   "Dávej si pozor, neznáš ji. Třeba tě chce jenom využít." Z jeho slov přímo kapalo opovržení, strach a nejistota. Naštvalo mě to. Nancy taková není, neublížila by ani mouše, to už vím. A zrovna Kook nemá žádné právo, ji kritizovat. On sám se s ní sotva bavil.

   "Stejně tak ji neznáš i ty, tak nesuď," prsknul jsem naštvaně na Jungkooka.

   Trhnul hlavou směrem ke mně,vykulil oči a pak hlasitě polkl. Sklopil hlavu zpátky ke svým rukám a zatnul zuby. Moje odpověď ho překvapila. Mě vlastně taky. Byl jsem na něj hnusný, na Jungkookieho. To mě Nancy tak ovlivňuje? Možná má Kook pravdu, nelíbí se mi, jak se po setkání s ní k němu chovám. Nikdy jsem mu nedával záměrně důvod k tomu, aby žárlil, ale teď jsem si toho vědom a přesto v tom pokračuju.

   "Promiň, Kookie..." špitl jsem.

   "Nic se nestalo," usmál se Jungkook.

   Ale ano, Kookie, stalo...

Co myslíte? Co se asi Jungkookovi honí hlavou? Opravdu žárlí? :D

- Hiroki Kotone