►Ice Coffee◄

►Cypher PT. 4◄

Jungkook

"Stejně nechápu k čemu ti to bude..." frfňal Jin, když jsme vycházeli z Foot Lockeru. Yoongi hyung si k hrudi tiskl igelitku s krabicí, ve které byli jeho noví 'milášci'.

   "Úplně ty stejné si můžeš koupit i doma," pokračoval Jin.

   "To bych jim ale potom nemohl říkat Pražačky!"

   "To jako vážně?!"

   Dlouhým krokem jsem popošel dopředu za Taehyungem. Celou dobu, co jsme pomáhali u příprav na zítřejší setkání s fanoušky, mlčel. Bylo to, jako kdyby tu s námi vůbec nebyl. Nikdy jsem nezažil, že by v Taeho přítomnosti vládlo takové ticho. Napjaté, trapné a zdlouhavé ticho.

   I teď zaraženě koukal na špičky svých bot a snažil se pod rouškou skrýt svůj třepající se ret a pod kšiltem čepice lesklé oči.

   Ještě před nedávnem by mi ho bylo líto. Ale teď ne. Mohl si za to sám. To on neuposlechl pokyn a porušoval ustavičně zákaz, co mu leader dal.

   Jen já jsem takovej vůl, že mu pořád pomáhám ten zákaz dál porušovat.

   Nevím, proč jsem Nancy zavolal. Možná z potlačováné lítosti, nebo skryté zalíbenosti k ní.

   "Dáme si už konečně pauzu?" naříkal Jimin.

   "Kam asi jdeme..." odfrkl mu Namjoon.

   Vyjeli jsme po eskalátorech a zamířili si to do kavárny. Jako první chňapl Jimin Yoongiho za rukáv a běžel s ním zabrat místa. Asi si dokážete představit, jaké nadávky od Yoongiho k Jiminovi směřovaly.

   V poslední době byl hyung nevrlý, podrážděný, metal kolem sebe blesky a zabíjel pohledem. Trochu mi to dělalo starosti. Jasně, už jsem ho několikrát zažil, kdy nestíhal a zmatkoval a kdy na nás byl naštvaný, ale tentokrát to bylo všechno dohromady. A to kvůli Taehyungovi.

   "Mně..." vytlačil ze sebe Tae, "Mně není moc dobře, asi půjdu domů."

   Jin se na něj podíval s povytaženým obočím. Namjoon si ho však vůbec nevšímal a pokračoval dál s Hobim v patách.

   Stál jsem hned vedle něho a pozoroval výraz jeho tváře, která právě vykoukal z pod  kšiltu.

   "Podívej," začal Jin a já k němu natočil hlavu. "Nesmíš dovolit, aby se na tobě tvoje problémy projevily i v práci. Právě teď pracujeme a kolem jsou lidé."

   Tae sklopil hlavu a všiml jsem si, že začal v rukou žmoulat látku trička.

   "Hyung..." zkusil jsem to směrem k němu, ale odpověď se nedostala mně, ale Jinovi.

   "Je to těžké." Skoro jsem ho přes život obchoďáku neslyšel.

   Jin pookřál a přešel k němu blíže. Tae zvedl hlavu a podíval staršímu do očí, když mu položil ruku na rameno.

   "Jdi do hotelu a dej si pro zbytek dne pauzu. Až se vrátíme, tak to spolu probereme," usmál se na něho laskavě a chytil ho i za druhé rameno, aby s emu mohl pevně podívat do očí. "Nenechám tě se v tom topit samotného, ano?"

   Taehyungovy oči se rozzářily, myslím, že se mi ulevilo, že je Jin s ním a nejde proti němu, jako někdo jiný. I když to ten dotyčný tak nemyslí...

   "Doprovodím ho, stejně mě už z tady toho místa bolí hlava," ozval jsem se po chvilce ticha, kdy ti dva jen stáli a s úsměvy v očích na sebe koukali.

   Jin na mě kývl, naposledy Taemu stiskl rameno a odešel za ostatními.

   Měl jsem chuť něco říct, slova se mi drala na jazyk, ale žádná z nich nebyla ta správná, která by mu v tuhle chvíli pomohla. Za což jsem na svou hlavu byl trochu naštvaný. Jelikož jsem mu chtěl pomoct.

   Než jsem ze sebe něco konečně stihl dostat, Taehyung sklopil hlavu zpátky a pomalu se otočil směrem k eskalátorům. Tiše jsem šel pár kroků za ním. Možná se ani nehodilo, abych na něj teď mluvil.

   Vypadal... z pohledu, který jsem na něj teď měl, se mi dělalo úzko.

   Vypadal jako člověk, který už v životě nemá pro co důvod se usmívat. Tak vypadal. Hromádka neštěstí s čepicí na hlavě, aby na něj nemohl nikdo civět s myšlenkou lítosti, kterou jsem teď měl k němu i já. A on to určitě poznal.

   Mlčeli jsme i na eskalátorech, kde jsem stál hned vedle něj a díval se mlčky před sebe.

   A jak jsme jeli dolů, na druhé vedle straně vedle Taehyunga, po schodech nahoru, vybíhala osoba, na kterou jsem v tom všem úplně zapomněl.

   Zatahal jsem Taeho za tričko aniž bych z ní spustil oči. Nebral mě na vědomí, utápěl se ve svých vlastních myšlenkách a nevěděl o světě. Tedy, to jsem si myslel. Ale stačilo tak má,o, aby ho z jeho hlavy jedna osoba dostala.

   "Taehyngu!"

   Viděl jsem, jak mu ten něžný hlásek vplouvá do jednoho ucha a jeho oči se dokořán otevřely, když mu došlo, komu hlas patří. Prudce otočil hlavu na stranu a chytil se zábradlí.

   "Nancy..."

   Projeli těsně vedle sebe, stačilo by natáhnout ruku a mohli by si proplést prsty. Avšak eskalátory tohle nechápou, Nancy vezly dál nahoru a Taeho se mnou dolů.

   Oba dva se jim vzepřeli a vyběhli proti směru jízdy. Nancy se začala smát, když si všimla, jak oba dva běží na opačnou stranu a dopadlo by to stejně, jako by poslouchali jejich stranu schodů. Tae to taky viděl, ale nepochopil, takže se otočil a proběhl vedle mě dolů. Když jsem se podíval na Nancy, stála na místě a nechala se vyvézt nahoru.

   Její oči se upíraly na zmateného Taeho dole pod eskalátory a zářily štěstím. Usmívala se sice jen lehce, ale byl to ten úsměv, kterým si jste prost jistí, že je ten člověk právě teď šťastný. A to z jednoho určitého důvodu.

   Vidí osobu, kterou miluje.

   Ano. Už jsem si to konečně přiznal.

   Můj hyung miluje. A někdo jeho.

   A nejspíš ho miluje stejně tak, jako já, jelikož mi mé srdce říká, že je správné, abych ho nechal milovat dál.

   Hlava sice protestuje, ale... kdy jsem ji naposledy poslechl, že?

   Kolem mě rychlostí blesku proběhla i Nancy.

   Teprve jsem pokládal nohu na pevnou zem, když mu vpadla do náruče a Tae si ji k sobě přitiskl, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Jako by mu ji všichni chtěli sebrat a on jim říkal: "Musíte nejdřív projít přese mě!"

  Zůstal jsem beze slova stát stranou. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu mě dělalo šťastným, je takhle vidět. Taehyungův obličej jen celý zářil a to ani neměl otevřené oči.

   Tohle to asi je.

   Když záříte a nepotřebujete k tomu ani oči.

   Pro něj to byla ona.

   Nancy.

- Hiroki Kotone