Říká se, že v klusu má člověk vysedat jen tolik, co ho kůň vyhodí. Jenže on vždycky vyhodí tak vysoko, že to musím ještě brzdit. - takhle nějak bych já osobně popsala jeho klus. A ne, vůbec mi to nevadí. Když se člověk uvolní a není tak křečovitý, může mít pocit, že létá. A to je přesně to, co dělám nejraději. Na něm se mohu volně vznášet, vypnout, přestat přemýšlet a přesto být duchem přítomná a nohama na zemi. Ze země to možná vypadá bláznivě, ale nic pohodlnějšího neznám. I když mu často podjíždí nohy na blátě nebo zakopává.
Jestli mám při něčem pocit, že spadnu, tak jsou to chvíle, kdy skáčeme přes potoky. Vždycky k němu dojdeme krokem, on skloní hlavu a chvíli ho zkoumá. Během toho si taky rovná nohy a určitě přemýšlí. Pak hlavu zvedne, dá mi pár setin, na to, abych si uvědomila, že je připravený a pak skáče. Vždycky je to hodně prudké a takové vysoké. To ovšem neznamená, že na tom chci něco měnit. Naopak, patří to k těm věcem, které na něm tolik zbožňuji.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
