Moje volba? Hrdina!

IX.

Štěstí po jeho návratu nám dlouho nevydrželo. Hned ráno po novoroční vyjížďce jsem začala mít problémy s naraženým ramenem a celý měsíc jsem nemohla jezdit. To ovšem neznamenalo, že jsem ho celý ten měsíc neviděla. Jezdila jsem za ním každý týden a přišla ho alespoň pohladit a dát mu pár pamslků. Trošku jsem si s ním pokecala, řekla mu jak se mám a co je nového. Za ten měsíc s ním nikdo moc nepracoval a jediné co jsem mohla já, bylo vyvést ho do výběhu.

Někdy v té době jsem poznala svého největšího démona. Strach. Bála jsem se, že už nebudu moct jezdit nikdy, že tímhle to všechno skončí. Ale nebála jsem se o sebe. Měla jsem strach o nás.

Často jsem tehdy zůstávala u něj ve výběhu co nejdéle. Ostatní odjížděli na vyjížďku a já ještě seděla u něj, že budu muset také odjet. I když mamka už na mě volala, že musíme jet, nechtěla jsem odcházet. Seděla jsem na seně, zdravou rukou ho hladila po čumáku a vyprávěla jsem. Ani nevím, komu jsem se tím snažila pomoct. Jestli jsem chtěla jeho ujistit nebo sobě dodat naději. Ale řekla jsem to pokaždé, než jsem odešla.: "Já to zvládnu bráško, slibuji. Za chvíli už budu v pořádku, ano? Za chvíli už spolu zase budeme běhat po polích a skákat přes překážky. Vážně, bude to v pořádku. Jen mi musíš věřit stejně, jako já věřila tobě. Nenechám tě v tom, vrátím se. Nenechám tě v tom, protože tys mě v tom taky nenechal. Dlužím ti to. Nashle příště, příteli." Naposled jsem ho pohladila po čumáku, zavřela za sebou ohradu a vyběhla k autu.