Ačkoliv se to "mého" koně skoro vůbec netýká, cítím jako nutnost, vyjádřit se. Dnes 28.5. 2017, někdy kolem jedné hodiny odpolední umřela sotva patnáctiletá kobylka. Nikdy jsem s ní neměla nijak silné pouto, maximálně jsem jí ve výběhu dopouštěla vodu nebo dávala seno. Ale v určitých věcech jsem v ní viděla sebe. Černá kobylka byla dušná, což jsem trošku srovnávala se svý mastmatem - taky kvůli tomu měla nějaká omezení, co se týče pohybu a práce. A ačkoliv tuším, že je to nejspíš hloupost, mám pocit, jakoby její smrt byla z části mou vinou. A to jen kvůli pár větám, které jsme včera řekly na jízdnárně.
Její smrt ale není tím hlavním, o čem chci dnes psát. Jen to její smrt začala. Její smrt pro mě neznamená ani tolik smrt, jako spíše varování. Jako kdyby se mě někdo tam nahoře snažil upozornit na to, že čas i život jsou příliš pomíjivé věci na to, aby se jimi plýtvalo. Říká mi 'dávej si pozor na své činy, protože já slyším i vidím všechno.' A teď? Co dělám teď? Nebrečím, i když v očích se mi tlačí slzy. Sedím u počítače, píšu a přemýšlím. Tak nějak nad vším. Ale mé myšlenky se stále vrací k tomu jedinému. STRACH. Můj největší démon, který mě zase přišel strašit. Vkládá mi do hlavy myšlenky, díky kterým vím, že večer určitě neusnu. Jí bylo patnáct a byla dušná. Jemu je jen o rok méně a má ataxii. Co ty víš, co se může stát? Nikdy nevíš. Syčí na mě jako had, nedá se to vydržet. Můj vztah s ním byl vždycky plný strachu, na to už jsem si zvykla. Ale neustále se opakující myšlenky, které mě štvou a děsí zároveň... na ty si nezvyknu nikdy. Čeho se bojíš víc? To že umře, když tam nebudeš nebo toho, že ti umře před očima? Nutí mě přemýšlet nad tím, co mě děsí. A za to ho nenávidím pořád více.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
