Moje volba? Hrdina!

VI.

Teprve večer toho dne jsem dala najevo svůj smutek. Přestala jsem ho hlídat. Byla už tma a tak jsme šly dvě pro jednoho koně, abychom ho vzaly na noc do boxu. Nikdo z nás neměl moc rád tmu, sama by tam žádná z nás nešla. Moje kamarádka vedla toho blázna a já šla vedle ní. O něčem jsme si povídaly.

Když jsme se pomalu blížily do dvora, očima jsem skoro hypnotizovala vchod do stáje, ve které se svítilo. "Myslíš, že se vrátí?" Zašeptala jsem náhle a do očí se mi nahrnuly slzy. Bože, měla jsem o něj takový strach.

"Neboj se, on to určitě zvládne. Za chvíli bude zpátky, uvidíš." Řekla to téměř bez zaváhání, až jsem tomu málem začala věřit. Opatrně jsem se usmála a krátce kývla, i když v té tmě to nejspíš nemohla vidět. Krátký pohled jsem také věnovala kouzelné noční obloze.

Ten večer, když jsem jela ze stáje domů, bylo v autě podivné ticho. Málokdy se to stávalo, ale tentokrát jsem prostě nechtěla mluvit. A v tom tichu jsem se zase začala bát. Chvíli jsem přemýšlela, převalovala na jazyku ta dvě slova, než jsem je řekla nahlas: "Odvezla ho." Ta slova se neobešla bez vysvětlování. Mluvit o tom nahlas bolelo ještě víc, než to prožívat. Protože říct to nahlas, znamenalo přiznat si to.

"Tak přivezou jinýho koně." Tehdy se mě tím mamka pokoušela uklidnit. Měla jsem chuť jí vrazit facku a začít nadávat. Ale já nechci JINÝHO koně! Já chci tohohle koně! Já chci svýho boha! Žádný kůň ho nemůže nahradit!  Vduchu jsem strašně křičela.

Vím, že byl pryč asi jen měsíc. Ale ta doba mi připadala, jako věčnost. Když jsem přišla jezdit, poprvé potom, co odešel, nedokázala jsem se u toho usmívat. Jako kdyby mi něco uvnitř mě říkalo: 'Okamžitě slez z toho koně! Co na něm proboha děláš?! Nemáš žádné právo na něm jezdit! Padej dolů, na jeho hřbet nepatříš!' Měla jsem pocit, že ho podvádím.