Během toho měsíce jsem pro něj hodněkrát brečela. Stačilo mi, abych si vybavila, jak kulhal po stáji a do očí se mi nahrnuly slzy. Málokdy jsem je dokázala zadržet. Někdy jsem se nedokázala soustředit ve škole. Stačilo mi na internetu vidět nějakou fotku, kde byl kůň a usmívající se člověk, a naštvala jsem se. On byl tím důvodem, kvůli kterému jsem usínala s brekem. Měla jsem o něj šílený strach, protože jsem sama věděla tak málo o jeho stavu. Jediné, co jsem věděla, byl fakt, že jeho stav se stále neměnil. Dostával nějaké prášky a pořád se nelepšil. Byla jsem z něj tak nervózní, že se stal prvním tvorem, o kterém jsem kdy napsala básničku. A na dlouhou dobu také posledním.
Volám do nebes v tuto magickou noc.
A žádám všemocné bohy o pomoc.
Nejsem žádný svatoušek a vím to,
Když mi nepomůžete, pochopím to.
Jsem již zoufalá,
Proto modlím se k vám.
Jeho šance je nevelká,
Já velkou starost mám.
Když lehne už nemusí se zvednout,
Já vím.
Však nenechte ho padnout,
Prosím.
Žádám bohy,
Předem děkuji.
Rozchoďte jeho nohy,
Jen stojí.
Ve svých záchvatech zoufalství,
Brečím. Brečím dlouho do noci.
Žádám bohy všemocné,
Žádám bohy, pomozte.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
