Moje volba? Hrdina!

The Last One

Z problémů se žrádlem se můj hrdina vyhrabal stejně rychle a nečekaně, jako do nich spadl. Doteď nevím, co to způsobilo a možná to ani vědět nechci. Protože celý ten půlrok co následoval, byl naprosto šílený.

Až zpětně mi dochází, co se vlastně během těch několika měsíců stalo. Přestávalo mi na něm záležet. Došlo mi, že dokud jsem věděla, že je můj hrdina v pořádku, nezáleželo mi na tom jestli ho neuvidím týden nebo celý měsíc. V té době jsem si myslela, že kdybych na něm neměla už nikdy jet, zvládla bych to.
Měla jsem své přátele, svou druhou rodinu a zjistila jsem, že mi mnohem víc záleží na tom být s nimi, než být s mým koněm. Nemám si to za zlé, přeci jen, člověk nemůže žít jen se zvířaty, někdy potřebuje lidský kontakt. Jak bych se na sebe mohla zlobit za to, že potřebuji přátele? Nemožné.

Takže možná... možná ten, co nás dva chrání, se rozhodl, že už ho nepotřebuji. Protože 26.12. mi majitelka koně napsala, že už nezvládá platit majiteli stáje a všechny koně stěhuje pryč. Bohové to tak asi chtěli, že jeho nový domov bude příliš daleko a já se s ním musela rozloučit...

1.1. jsem přišla na novoroční vyjížďku a věděla, že je to na dlouhou dobu poslední den, kdy na něm jedu. Celý den jsem se snažila na to nemyslet, snažila jsem se užít si každou sekundu co nejvíc. Na posledních metrech vyjížďky už jsem se nezvládla tvářit, že se nic neděje. Ostatní o něčem debatovali, já mlčky seděla na svém koni a zavírala oči. Chtěla jsem si zapamatovat každý hloupý detail. Rytmus v jakém klapou jeho kopyta, jeho příjemnou houpavou chůzi a způsob, jakým zakopává. Melodii v jaké frká, jak se mění jeho tempo, když svěsí nebo zvedne hlavu, i jak napjatě stojí a zhluboka dýchá.

Když jsem u stáje sesedla a obstarala ho, objala jsem ho. Jen jsem zabořila prsty do jeho hřívy a snažila se nebrečet, jako celý den. Poslouchala jsem jak dýchá, vnímala, jak má zamotanou hřívu i jaká je jeho srst na dotek. Chtěla jsem si být jistá, že bych ho poznala všude, i kdybych byla slepá.

Vydržela jsem to bez jediné slzy celý den. Tedy, skoro celý. Večer, když mě přijela mamka vyzvednout, potřebovala to celé probrat s majitelkou koně. Chvíli jsem u nich stála, ale pak jsem se prostě omluvila a zamířila k němu do výběhu.

První slza stekla po tváři v momentě, kdy jsem za sebou zavřela bránu a otočila se k němu. "Ahoj zlato." Zašeptala jsem, když jsem ho objala. Nestál u sena, byl k ostatním žeroucím koním otočen zády. Skoro vypadal, že na mě čeká. "Přišla jsem se rozloučit." Na moment jsem jen zavřela oči a tiše vzlykala.

"Víš.. teď se možná chvíli neuvidíme." Vydechla jsem konečně. "Vlastně asi docela dlouho." Nedokázala jsem udržet hlas pevný, chvěl se. Chvíli jsem nezvládla nic říct. Jen tam stát a hladit ho. "Nechci, aby tohle bylo poslední sbohem." Vzlykla jsem konečně. "Takže není, jasné?" Můj zrak zabloudil k nebi a já se smutně usmála. Byl úplněk a zářil do daleka. "Právě tady a teď, ti na svůj život slibuju, že se ještě potkáme, rozumíš mi?" Možná se mi jen zdálo, že přikývl.

"Nemůžu tě ztratit." Dodala jsem po pár vteřinách, kdy jsem na něj jen koukala. "Jsi moje motivace, víš to?" Nezvládla jsem to v sobě držet, prostě jsem ze sebe vysypala všechno. "Začala jsem se snažit, abychom mohli být spolu. Začala jsem na sobě pracovat kvůli tobě. Ty jsi byl moje jediné proč. Co mám bez tebe asi tak dělat?" Prostě jsem mluvila a mluvila. Řekla jsem mu všechno, co pro mě kdy znamenal. "Takže ti slíbím ještě něco. Protože musím jasné?" Znovu se objevil můj chabý pokus o úsměv. "Musím ti slíbit, že se nikdy nepřestanu snažit. Nikdy nepřestanu, nikdy toho nenechám. Přísahám, na svou duši, že budu pořád pokračovat. Kvůli tobě." A pak jsem začala opakovat to, co už jsem mu řekla. Nakonec jsem tam jen stála a objímala ho, s jeho hlavou na svém rameni.

"Vidíš, co dělám? Oddaluji to, zlato. Já to nechci říct... bože, tak strašně nechci." Znovu jsem se naplno rozvzlykala. "Asi už bych měla jít..." roztřeseně šeptaná slova. "Víš, mamka už asi čeká v autě, neměla bych jí zdržovat." Přesto můj stisk ještě zesílil. Musela jsem sama sebe nutit, abych ho pustila. Pomalu jsem ho pohladila po čumáku, dala mu na něj lehkou pusu a vydala se k východu.

S očima plnýma slz jsem se u východu naposled ohlédla. A on tam pořád stál, na tom samém místě a zíral na mě. "Hodně štěstí bráško. Hodně štěstí. Sboh.." nedokázala jsem to slovo doříct. Nezvládla jsem to, jeho pohled byl příliš vyčítavý. "Promiň." Vyhrkla jsem. Ještě nikdy jsem z výběhu neodešla tak rychle, ale potom už jsem se neohlédla.

Do auta jsem nastoupila mlčky a pak tiše vzlykala do tónů Take me to church. Sledovala jsem ten prokletý úplněk, ale nedokázala jsem být naštvaná. Byla jsem smutná, příšerně smutná. A tak nějak prázdná...

A od té doby je všechno o něm. Vidím ho v každé prokleté písničce, v každé knize, v každém filmu nebo seriálu. Do všeho, co jsem od té doby napsala, jsem vložila kus nás dvou. Ať to byl úkol na známky z občanské výchovy, test z angličtiny, básnička nebo povídka. Vložila jsem ho do všeho, protože přesně to pro mě znamenal. Všechno.