Moje volba? Hrdina!

VIII.

Až ten týden před Vánoci jsem dostala zprávu, že se jeho stav začíná lepšit. V tu chvíli jsem si myslela, že nemůžu být šťastnější. Mýlila jsem se, šlo to ještě víc.

Když jsem přišla po Vánocích do stáje, už tam byl. Stál ve svém boxe a přežvykoval seno. S úsměvem jsem doběhla k jeho boxu. "Ahoj bráško." Řekla jsem tehdy. Prostrčila jsem ruku mříží, abych ho mohla pohladit po čumáku, ale nedokázala jsem se udržet. Otevřela jsem si dvířka jeho boxu a vešla dovnitř, abych ho mohla obejmout. Vděčně jsem zabořila tvář do jeho srsti a zavřela oči. "Jsi zpátky." Zašeptala jsem spokojeně. V ten den jsem začala tvrdit, že na něj dohlíží bůh. Jestli je to pravda, tím si jistá nejsem. Ale doufat můžu v cokoliv.

A překvapivě ano. Mohla jsem být ještě šťastnější. Šlo to. A to ve chvíli, kdy jsem ještě toho dne dostala možnost, položit na jeho záda sedlo a vyhoupnout se mu na hřbet. Bylo mi jedno, že celou hodinu možná půjdeme jen krokem. Jakmile zaznělo jeho jméno a nabídka, souhlasila jsem téměř okamžitě.

Po celou dobu, co jsem mu seděla na hřbetě a procházela se po jízdárně, na tváři mi tančil široký úsměv a vděčným pohledem jsem sledovala oblohu. I když se třikrát splašil, ani trošku mi to nevadilo. Pokaždé jsem se u toho smála. Tehdy jsem prohlásila, že tenhle kůň je "nejlepší vánoční dárek na světě, opožděně poslaný bohy."

Když jsem na něm jela novoroční vyjížďku a skočila s ním malý křížek, načež si on sám obcválal půlku jízdárny... 1.1.2017 jsem oficiálně začala věřit v člověka, který bydlí někde v dálce nad mraky a dává na nás dva pozor.