A co přichází každý rok, neodvratně přišlo i letos. První letošní dovolená - na přání mého otce v rakouských Alpách. Z mého pohledu to nebylo nic moc zábavného, takže se to pokusím zkrátit. Každý den minimálně jednou jsem si vyslechla stížnost mého otce, že (ačkoliv mé vysvědčení tvrdí pravý opak) vůbec neumím německy a téměř každý večer byl okořeněn hádkou s mým bratrem - jak jinak. Každý den přibližně v deset jsme se vypotáceli z apartmánu, abychom mohli několik hodin nezáživně střídat nohy - levá, pravá, levá, pravá - nic zábavného to není a "užívat" si výhledy, jenž byly téměř identické. Jediné, co bylo alespoň trochu zajímavé, byl sníh. Možná tak první dva dny, pak už to nebylo nic neobvyklého, takže pořád ta stejná nuda. Během těhle pochodů jsem se snažila zabavit přemýšlením nad tím, kdo všechno jel během týdne na "mém" koni a kolik lidí budu muset zabít.
V neděli jsme přijeli domů zhruba ve dvě odpoledne. Ve tři jsem seděla v autě a jela do stáje. Bohužel, můj brouček byl v tu dobu na vyjížďce s lidmi ze slevomatu, takže jsem tam jen seděla s jednou kamarádkou a zjišťovala novinky. Ve chvíli, kdy celá výprava čtyř koní dorazila zpět do stáje, okamžitě jsem popadla bohovi otěže a pohladila ho po čumáku. "Už jsem zpátky bráško, neboj. Už jsem doma." S úsměvem jsem mu podstrčila mrkev a dodala: "kdyby něco, ode mě to nemáš."
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
