Samozřejmě, že tenhle náš pád se neobešel bez problémů. Hlavně tedy z mé strany. Když jsme na vyjížďkách cválali, měla jsem skoro panickou hrůzu z přestavy, že bych se měla zvednou do lehkého/stehenního sedu. A když běžel moc rychle do zatáčky nebo bylo na zemi trochu bláta, pokoušel se o mě infarkt. Naštěstí, z prvního problému jsem se dostala za necelý měsíc (ačkoliv pořád si radši do lehkého sedu stoupnu dřív, než nacválá, kdyby náhodou...). Co se týče toho druhého, naučila jsem se, nechávat mu mnohem větši volnost. Otěže sotva udržují kontakt a já mu jen tiše šeptám: "Tak jo bráško, je to tvoje. Pozor na nohy, jasný? Nechceš se zase rozsekat, tak pozor na nohy."
Od chvíle co jsem si všimla, že při cvalu nebere ohled na ostatní a jede si svým tempem, jsem mnohem klidnější. Zčásti hlavně proto, že mu věřím. Normálně mi vadí zůstávat na vyjížďkách pozadu (asi hlavně proto, že jednou jsem se díky tomu málem ztratila), ale s ním je mi to jedno. Nepopírám, že taky díky tomu, že trasy které jezdíme, bych možná zvládla i poslepu. Ale zpátky k tomu, proč to říkám. Od téhle změny jsem mnohem klidnější hlavně proto, že vím, že jede tak rychle jak chce. Je mu jedno, jak daleko je od ostatních, jede prostě podle sebe. Díky tomu vím, že když běží po blátě, tak běží takovou rychlostí, kterou to zvládne.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
