Jeden čas jsme měli problém se cvalem na jízdárně. Nedařilo se mi ho nacválat a dokud jsem si myslela, že je to jen kvůli mě, byla jsem v rámci možností v pořádku. Jenže pak jsem zjistila, že problém není jen v tom, že neumím dát pobídku. To byla jen jeho první polovina. Ta druhá spočívala v tom, že on nechtěl. Po tom zjištění jsem se asi dva týdny vracela od koní se špatnou náladou, protože na trénincích jsme se nijak výrazně nezlepšili. Jenže pak to najednou šlo a on nacválal z kroku. Nedokážu popsat, jak šťastná jsem tehdy byla.
Jenže pak jsme měli trénink s jinou trenérkou a on vůbec cválat nechtěl. Ten den jsem byla naštvaná, zklamaná a bůhví co ještě... Proto asi pochopíte, že když na další hodině s ní cválal bez problému, byla jsem pravděpodobně nejšťastnější člověk na světě (možná na všech devíti). Ačkoliv to pořád nevypadá nijak půvabně, věřím, že i na tom zapracujeme.
Jsou chvíle, kdy se můžeme zlepšovat. A jsou i chvíle, kdy budeme o krok pozadu. Možná to ještě není takové, jaké to bylo dřív, ale napravujeme vlastní chyby a vracíme se.
Co je pro jiné normální trénink, pro mě znamená obrovský úspěch a jsem za něj šťastná.
"I'm trying make it better piece by piece"
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
